Ivan Hoffman: Restaurované stopy
Výtvarníci se dělí (kromě jiného) na ty, kteří umělecká díla vytvářejí a ty, kteří je zachraňují.
Zatímco u malířů obdivuji jejich odvahu postavit se před prázdné plátno, restaurátor potřebuje nemenší kuráž ujmout se historického artefaktu, poškozeného zubem času či rukou vandala. Malíři hrozí, že namaluje zbytečný obraz, restaurátora tísní obava, že dílo, svěřené mu k záchraně, zničí.
Ivan Hoffman: Věčný úpadek světa
Mám pocit, že o úpadku společnosti, mravů a světa vůbec slýchám celý život. Mělo by z toho plynout, že v minulosti bylo dobře anebo lépe, jenomže žádný moment z minula, kdy by byla řeč o tom, že se společnost umravňuje a svět že lepší, si nevybavuji.
Já měl ale štěstí na restaurátory, kterým staré obrazy a sochy pod rukama ožívaly, vstávaly z mrtvých. A měl jsem štěstí na malíře, se kterými se dalo svobodně dívat za dva rohy, do nějaké lepší dimenze.
Fotograficky jsem u památek zaznamenával stav před restaurováním, stav po odstranění nečistot a nepůvodních nátěrů, vytmelení míst, kde se nedochovala původní polychromie a konečně závěrečné retuše.
Při restaurování sochy se řeší stejné dilema jako při interpretaci historické události. Dobrat se pravdy znamená identifikovat původní fragmenty a pak je propojit, aby byl zjevný celek. Při tom je ale třeba odolat pokušení uvést památku do původního stavu.
Zanechat stopu
Jak to dopadne, když tomuto pokušení restaurátor neodolá, jsem na podzim roku 1980 viděl v německých starožitnictvích. Staleté sochy vypadaly jako by právě dorazily k zákazníkovi z ateliéru gotického řezbáře. Důstojné madony byly zmalované do podoby pouťového kýče, jen závratné ceny svědčily o tom, že se nejedná o nepůvodní repliky.
Ivan Hoffman: Auto od myslivce
Tento příběh z natáčení už vyprávím nějakých dvacet let. Je z doby, kdy jsem co chvíli moderoval debaty politiků z parlamentního studia Českého rozhlasu ve Sněmovně. Při pozorování zblízka a naživo vypadají poslanci úplně jinak než v televizi, která snímá, jak se do sebe sveřepě navážejí od mikrofonu.
Vrylo se mi to do paměti, protože jsem do Německa přijel ze země, kde gotické madony nebyly na prodej. Vídal jsem je neprodejné v kostelech, depozitářích muzeí a ateliérech restaurátorů. Rozsah a způsob retuše restaurátoři konzultovali s historiky umění, kteří měli vkus. Nikoli s vlastníkem, který má peníze.
Problém je s lidmi, kteří potřebují mít jasno i tam, kde je to nemožné. Vždy se bude řešit, zda poškozená místa na starých plátnech, sochách či zdech pojednat neutrální retuší, anebo je doplnit, přemalovat čímsi pravděpodobným. Žít s tajemstvím, anebo se z něj vylhat?
Byl jsem u toho, když restaurátoři pod nepůvodními vrstvami nacházeli bledé fragmenty středověkých nástěnných maleb a farníkům nezbylo, než akceptovat, že se jejich kostel ukázal být natolik historicky cenný, že už nemůže být „hezký“.
Také jsem ale jako brigádník pomáhal malovat kostel, kde nám farníci byli vděční, že původní omšelé barvy prokoukly. Jak to je? Smí se přemalovat jen to, čeho není škoda? Anebo jde o to, že pokud jde člověk pokorně v původní stopě, je zde šance, že sám stopu nezanechá, pouze se přidá k tomu „hezkému“, co už zde bylo, aby zůstalo?
A ještě něco. Slyšel jsem kdysi teorii, že jsou dva druhy malířů: Ti, kteří odkládají malování kvůli budování ateliéru a ti, kteří kvůli malování nemají na budování ateliéru čas. Kdo se příliš pečlivě chystá zanechat stopu, žádnou nezanechá, neboť ideálně připraven na to nebude nikdy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
