Ivan Hoffman: Nekorektní let po větru

A o víkendu přišel teleobjektiv vhod, když nad námi prolétala parta výletníků v balonu. Zamávali jsme si a také jsme se vzájemně fotografovali, než vzduchoplavci pokračovali po větru ke Kroměříži.

Čtěte také

Ivan Hoffman: Jak mizí to, co není

Něco ale bylo špatně. Přišel jsem na to, když jsem si prohlížel záběry na pasažéry, kochající se výhledem do kraje. Všichni byli bílí! Nevzít mezi sebe nikoho barevného působí jako schválnost a provokace v době, kdy ze všech stran slyšíme, jak „na černých životech záleží“, respektive jak prý na těch bílých nezáleží, jak tvrdí jistá britská akademička.

Politicky korektně, tedy v souladu s tím, jak právě fouká politický vítr, měl být v koši alespoň jeden černoch, na koš by se také slušelo pověsit fotografii Grety a nějaké klimatické heslo, pak něco proti tomu, že Babišův Agrofert strká slepice do klecí a samozřejmě nemělo chybět výroční upozornění, že Miladu Horákovou zavraždili komunisti.

Jako pěst na oko

Čtěte také

Ivan Hoffman: Staří psi a nové kousky

Politicky vzato ten balón letěl skandálně alibisticky neangažovaně proti větru, neboť i dnes platí, že kdo neletí s nimi, letí proti nim.

Z druhé strany je faktem, že konzervativní venkov si od angažovaných aktivistů vždy udržoval odstup a názorná agitace, obvyklá v televizi, by na koši teplovzdušného balónu působila jako pěst na oko. Navíc není jisté, zda by se do koše polepeného politickou reklamou v duchu aktuálních globálních či lokálních kampaní podařilo podnikateli prodat letenky. Jejich cena dnes činí dva a půl tisíce korun a není chytré odradit jakoukoli potenciální cílovou skupinu: například bílé, milovníky spalovacích motorů, levných vajec anebo komunisty.

Ivan Hoffman|foto:Šárka Ševčíková,Český rozhlas

Fotografováním dobrodruhů, co své životy svěří vzdušným proudům, jsem si krátil čekání na dudka chocholatého. Nechat se nést proudem určitě není můj šálek čaje. Nemám ale problém respektovat ty, kteří si v tom libují. Klidně jim zamávám.

Autor je komentátor Deníku