Ivan Fíla: Lavička paní Haničky
„Sedíte zas na té lavičce?“ zeptala se Hana Maciuchová, když jsme si ještě vykali. „Ano, paní Haničko, odjinud vám už volat nebudu,“ smál jsem se do slunce nad Ripperovou promenádou v Lázních Jeseník, kde často hledám tvůrčí inspiraci. Hanka to tam dobře znala, byl to její kraj, pocházela ze Šternberku, vyrůstala v Olomouci.
Nevolali jsme si, ani se nevídali často, když k tomu ale došlo, byly to dlouhé hodiny hovorů „o Bohu a o světě“, jak s oblibou říkávala svojí vytříbenou češtinou s nezaměnitelnou dikcí. A i když někdy uběhla dlouhá doba, než jsme se zas viděli či slyšeli, navázali jsme tam, kde jsme skončili, jako by to bylo včera.
Po zhlédnutí inscenace Růžové brýle v pražském divadle Ungelt, kde Hanka excelovala po boku Zuzky Bydžovské, jsem napsal pro obě herečky scénář k televiznímu filmu. Hanka měla hrát fanatickou sektářku, v jejím repertoáru se tato postava vymykala všem zažitým stereotypům a na natáčení se moc těšila.
K našemu velkému překvapení televize scénář zamítla, redaktor vyžadoval nesmyslné změny, které jsem odmítl udělat, a pak jsem to Hance – poprvé z té jesenické lavičky – zavolal. Mluvili jsme spolu dlouho, byl to krásný rozhovor, povzbuzující, inspirující. Řekli jsme si, ať ten film radši nevznikne, než abych scénář znetvořil.
„Stůj si za svým, nikdy nesmíš zradit své dílo,“ řekla mi na rozloučenou. To nás spojilo, vznikl tak neobyčejný vztah, jaký jsem v této podobě nikdy nezažil.
Volaný je nedostupný
Jednou mě Hanka pozvala do jedné stylové restaurace nedaleko své domovské scény Divadla na Vinohradech, kde byla už od roku 1971 v angažmá. Sešli jsme se v šest večer u slavnostně prostřeného stolu a odešli ve dvě ráno. Surreální setkání, které Hanka zrežírovala ve stylu filmů Luise Buñuela. Celý večer jsme v té velké restauraci byli sami.
Číšník nám připomínal starého butlera Jamese z kultovního skeče Dinner for One. Až později jsem se dozvěděl, že vše bylo domluvené s majitelem restaurace, velkým Hančiným obdivovatelem. Hanka si přála, abychom v restauraci seděli sami a nebyli tam žádní hosté.
Vzpomínala na svoji životní lásku Jiřího Adamíru, recitovala básně, hrála úryvky ze svých divadelních rolí. Nádherný, nezapomenutelný večer. Pak jsem ji doprovodil domů, rozloučili jsme se a delší dobu se zas neviděli.
Když mi koncem roku 2019 pokřtila v pražské Písecké bráně můj román Rytec kamejí a četla úryvek z knihy, nikdo v plném sále ani nedutal. Její úžasný, dech beroucí přednes a vzpomínka na moji krátce předtím zesnulou maminku mi vháněly slzy do očí.
Seděl jsem vedle Hanky na pódiu a ona mě pod stolem krátce vzala za ruku. Aniž by se na mě podívala, mezi větami špitla: „Nebreč.“ A tak ty mé slzy na poslední chvíli zadržela.
Poté jsme si slibovali, že se brzy uvidíme, stále to však decentně odkládala, její nemoc se v plné síle vrátila. Nikdy si mi nestěžovala, o zákeřné rakovině se ani slovem nezmínila.
Nedávno jsem se opět procházel po zasněžené Ripperově promenádě. Když jsem šel kolem „naší“ lavičky, Hance jsem zavolal. „Volaný je nedostupný,“ ozvalo se.
Jel jsem domů přes sluncem rozzářené Červenohorské sedlo, fotku zpracoval a pak se dozvěděl, že Hanka zemřela – v tu hodinu, kdy jsem stiskl spoušť fotoaparátu. Tak ti, milá Haničko, tu naší lavičku posílám na věčnost. Byla jsi velká herečka, noblesní, skromná a pokorná dáma.
Autor je spisovatel, fotograf, režisér a scénárista
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
