Italské regionální volby vyhrála pravice

Levici tak v podstatě zůstala jen střední Itálie – s městy jako Boloňa, Florencie, Janov a Perugia. Magnátovi se tedy opět podařilo zvrátit situaci, která ještě před měsícem v některých oblastech nevypadala příznivě. Skandály, polemika se soudci a srážka s opozicí vedly k názoru, že hodně Italů je politikou unaveno a že to nakonec půjde ve prospěch levicového voličstva, které je tradičně ukázněnější. První část předpovědi se splnila, k urnám přišlo 65 % voličů, což by v jiných zemích bylo považováno za úspěch, v Itálii to ale znamená významný pokles o 8 %. Berlusconi se jako obvykle rozhodl vsadit vše na jednu kartu: neúnavně létal z jedné části Itálie na druhou, zúčastnil se neuvěřitelného množství předvololebních shromáždění, doslova obsadil téměř všechny televizní kanály.

„Máme před sebou 3 roky bez voleb, těch musíme využít k provedení nezbytných reforem. A k tomu potřebujeme mandát voličů a těžkou porážku levice, která nám v tom chce zabránit,“ prohlašoval snad stokrát denně. A jak je vidět, většina Italů mu i tentokrát uvěřila. Asi se bude dlouho debatovat o tom, že právě všudypřítomnost magnáta v televizi nakonec voliče přesvědčila. To je asi zčásti pravda, to ale podle mě zakrývá druhou část problému, a to je, že i v očích levicového voličstva současné vedení Demokratické strany nevyvolává žádné nadšení, a že recept, který levicová opozice voličům předkládá je asi nepřesvědčivý. Jinak by nebylo možné si vysvětlit skutečnost, že od roku 2008 jsou to již třetí volby za sebou, v nichž Berlusconi triumfuje a levice těžce prohrává. Průměrnému Italovi je tedy asi lhostejné, jak předseda vlády nakládá se svým osobním životem, ale v době velké hospodářské krize mu asi věří více než levici.

Z tohoto hlediska je porážka v Turíně ještě důležitější než v Římě. Pravice má pevně v rukou čtyři z pěti hospodářsky nejvyvinutějších oblastí země: Furlansko, Benátsko, Lombardii a nyní i Piemont, v podstatě celou severní Itálii. Průmyslové oblasti, ve kterých kdysi komunisté měli až 30 % hlasů přešly téměř úplně pod kontrolu ligy severu. Liga je největším vítězem voleb: z jejich řad pocházejí noví guvernéři Benátska a Piemontu. Znamená to, že vliv Ligy bude ve vládě a v parlamentu ještě silnější. Ostatně nově zvolený guvernér Benátska Luca Zaia ihned prohlásil: federalizace státu a především daňová federalizace je naším prvním úkolem. Berlusconiho lidé popírají, že stále větší síla Ligy jde vlastně na úkor předsedy vlády.

Itálii nyní čeká dosti neobvyklé období: tři roky bez voleb, před Berlusconim a jeho koalicí je nyní rovná silnice. Opozice byla poražena,v parlamentu má silnou většinu a bude nyní na něm, zda se mu konečně podaří prosadit reformy, o nichž hovoří od svého nástupu na politickou scénu v roce 1994. Mimo federalizace státu je nutné zmodernizovat státní administrativu, reformovat neúnosně zdlouhavou justici, hovoří se i o reformě daňového systému a možná i zvýšení důchodového věku. V roce 2013, kdy se budou konat příští volby, bude Berlusconimu 77 let. Tvrdí sice o sobě, že se dožije 120 let jako Matuzalém, ale o funkci předsedy vlády už asi usilovat nebude. Jeho cílem je možná Quirinál – funkce prezidenta republiky. Proto možná začal hovořit o tom, že v Itálii by se měl zavést systém podobný tomu, který je už 50 let ve Francii. A do té doby se poražená opozice pokusí nalézt někoho, kdo by se proti magnátovi mohl úspěšně postavit. Doposud se to podařilo dvarkát jen Prodimu, ale toho vždy z úřadu vyhnali jeho vlastní spojenci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.

Levici tak v podstatě zůstala jen střední Itálie – s městy jako Boloňa, Florencie, Janov a Perugia. Magnátovi se tedy opět podařilo zvrátit situaci, která ještě před měsícem v některých oblastech nevypadala příznivě. Skandály, polemika se soudci a srážka s opozicí vedly k názoru, že hodně Italů je politikou unaveno a že to nakonec půjde ve prospěch levicového voličstva, které je tradičně ukázněnější. První část předpovědi se splnila, k urnám přišlo 65 % voličů, což by v jiných zemích bylo považováno za úspěch, v Itálii to ale znamená významný pokles o 8 %. Berlusconi se jako obvykle rozhodl vsadit vše na jednu kartu: neúnavně létal z jedné části Itálie na druhou, zúčastnil se neuvěřitelného množství předvololebních shromáždění, doslova obsadil téměř všechny televizní kanály.

„Máme před sebou 3 roky bez voleb, těch musíme využít k provedení nezbytných reforem. A k tomu potřebujeme mandát voličů a těžkou porážku levice, která nám v tom chce zabránit,“ prohlašoval snad stokrát denně. A jak je vidět, většina Italů mu i tentokrát uvěřila. Asi se bude dlouho debatovat o tom, že právě všudypřítomnost magnáta v televizi nakonec voliče přesvědčila. To je asi zčásti pravda, to ale podle mě zakrývá druhou část problému, a to je, že i v očích levicového voličstva současné vedení Demokratické strany nevyvolává žádné nadšení, a že recept, který levicová opozice voličům předkládá je asi nepřesvědčivý. Jinak by nebylo možné si vysvětlit skutečnost, že od roku 2008 jsou to již třetí volby za sebou, v nichž Berlusconi triumfuje a levice těžce prohrává. Průměrnému Italovi je tedy asi lhostejné, jak předseda vlády nakládá se svým osobním životem, ale v době velké hospodářské krize mu asi věří více než levici.

Z tohoto hlediska je porážka v Turíně ještě důležitější než v Římě. Pravice má pevně v rukou čtyři z pěti hospodářsky nejvyvinutějších oblastí země: Furlansko, Benátsko, Lombardii a nyní i Piemont, v podstatě celou severní Itálii. Průmyslové oblasti, ve kterých kdysi komunisté měli až 30 % hlasů přešly téměř úplně pod kontrolu ligy severu. Liga je největším vítězem voleb: z jejich řad pocházejí noví guvernéři Benátska a Piemontu. Znamená to, že vliv Ligy bude ve vládě a v parlamentu ještě silnější. Ostatně nově zvolený guvernér Benátska Luca Zaia ihned prohlásil: federalizace státu a především daňová federalizace je naším prvním úkolem. Berlusconiho lidé popírají, že stále větší síla Ligy jde vlastně na úkor předsedy vlády.

Itálii nyní čeká dosti neobvyklé období: tři roky bez voleb, před Berlusconim a jeho koalicí je nyní rovná silnice. Opozice byla poražena,v parlamentu má silnou většinu a bude nyní na něm, zda se mu konečně podaří prosadit reformy, o nichž hovoří od svého nástupu na politickou scénu v roce 1994. Mimo federalizace státu je nutné zmodernizovat státní administrativu, reformovat neúnosně zdlouhavou justici, hovoří se i o reformě daňového systému a možná i zvýšení důchodového věku. V roce 2013, kdy se budou konat příští volby, bude Berlusconimu 77 let. Tvrdí sice o sobě, že se dožije 120 let jako Matuzalém, ale o funkci předsedy vlády už asi usilovat nebude. Jeho cílem je možná Quirinál – funkce prezidenta republiky. Proto možná začal hovořit o tom, že v Itálii by se měl zavést systém podobný tomu, který je už 50 let ve Francii. A do té doby se poražená opozice pokusí nalézt někoho, kdo by se proti magnátovi mohl úspěšně postavit. Doposud se to podařilo dvarkát jen Prodimu, ale toho vždy z úřadu vyhnali jeho vlastní spojenci.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.