Islam Karimov vládl Uzbekistánu železnou rukou. Nastane po jeho konci chaos?
Smrt Islama Karimova, jediného prezidenta, kterého nezávislý Uzbekistán kdy měl, by mohla znamenat, že Střední Asie vpluje do neprozkoumaných vod, píše server Foreign Policy.
Uzbekistán je svou populací a geografickou polohou nejdůležitější zemí v regionu. Za Karimovovy vlády byl typickým postsovětským policejním státem: zkorumpovaným, brutálním a uzavřeným.
Karimovův odchod znamená, že Uzbekistán čeká změna vedení v období, kdy ve Střední Asii panují mimořádně obtížné ekonomické podmínky a geopolitická nejistota.
Dokonce i v regionu, kde jsou diktatury spíš pravidlem než výjimkou, vynikal Karimov tím, že své železné sevření nikdy nepovoloval. Už za sovětských časů byl prvním tajemníkem Komunistické strany Uzbekistánu. Opoziční politické strany zlikvidoval prakticky hned po získání nezávislosti.
Dvěma prvním opozičním uskupením, Lidovému hnutí Birlik, tedy Jednota, a Demokratické straně Erk, což znamená Svoboda, úřady na začátku devadesátých let zakázaly veřejná shromáždění a jejich vůdce donutily k emigraci. Stovky nebo spíš tisíce dalších politických emigrantů z těchto a jiných hnutí našly útočiště v Turecku, Evropě a Spojených státech.
USA zavřely oči nad masakrem
Na konci devadesátých let se v Uzbekistánu objevil agresivní saláfismus. Náboženské obrození zasáhlo celý region v době, kdy částečně zmizela sovětská pravidla, omezující náboženský život. Saláfisty v Uzbekistánu povzbudila zvlášť občanská válka v sousedním Tádžikistánu, čteme na stránkách Foreign Policy.
Islámské hnutí Uzbekistánu provedlo na konci devadesátých let několik útoků jak v Uzbekistánu, tak v jižním Kyrgyzstánu. Když ale začala americká invaze do Afghánistánu, muselo se víc než na své aktivity doma soustředit na boj proti koaličním silám. Karimovova vláda i přesto reagovala na všechny hrozby stejným násilím.
Když se v roce 2005 po útoku na věznici lidé shromáždili na hlavním náměstí v Andižanu, Karimovovy bezpečnostní síly zmasakrovaly stovky civilistů. Během následujícího zákroku vláda zavřela kanceláře mezinárodních nevládních organizací. Nová vlna represí se zaměřila na několik zbývajících místních lidskoprávních skupin a politických disidentů.
Když americká vláda masakr kritizovala, uzbecká vláda vykázala americké jednotky z vojenské základny Karši-Chanabad. V roce 2009 se ale vztahy mezi oběma zeměmi opět zlepšily, protože krize v Pákistánu ohrozila zásobovací linie koaličních sil v Afghánistánu a Střední Asie se stala důležitým článkem alternativní zásobovací trasy, píše server Foreign Policy.
Právě v Uzbekistánu leží nejdůležitější pohraniční přechod do Afghánistánu, který Spojené státy využívaly k zásobování svých jednotek. Washington proto ustoupil a Karimovovův režim nemusel přiznat své zločiny v Andižanu. Lidskoprávní skupiny se ale zpátky do země už nikdy nedostaly. Novinářům a aktivistům neziskových organizací režim vstup do země častěji odmítá než dovoluje.
Inspiroval se Putin v Uzbekistánu?
Po roce 2010 zůstaly v Uzbekistánu z občanské společnosti jen roztroušené místní skupiny, několik obránců lidských práv a hrstka novinářů, kteří pracují buď tajně, nebo - pokud jsou dost odvážní - v otevřeném konfliktu s úřady. Ty je zatýkají, vězní, sexuálně napadají a někdy jim dokonce spálí dům.
Vězení zaplnily tisíce lidí, odsouzených za „neregistrovanou náboženskou aktivitu“. V roce 2013 vydal Mezinárodní výbor Červeného kříže neobvyklé prohlášení, ve kterém z důvodu zásahů režimu označil další navštěvování vězňů za bezúčelné. Představitelé Červeného kříže totiž neměli příležitost mluvit s nimi beze svědků.
Politology dnes velmi zajímá otázka, do jaké míry se autoritářské režimy vzájemně učí a sdílejí zkušenosti. V Evropě a Eurasii přitom věnují až příliš velkou pozornost Rusku, které považují v této oblasti za hlavního inovátora. Za jeden z příkladů ruských inovací přitom považují třeba označování nevládních organizací za „zahraniční agenty“.
Ve skutečnosti byl ale průkopníkem podobných opatření Uzbekistán, píše Foreign Policy: úřady tam v roce 1998 zakázaly všechny neregistrované náboženské aktivity, v letech 2005-2006 vypověděly představitele skoro všech zahraničních neziskových organizací, blokovaly přístup k sociálním sítím, unášely disidenty a tajně je převážely do vězení. Uzbecká vláda dokonce nechala zavraždit několik svých odpůrců v exilu.
Opozice neexistuje
Tato brutální historie je důvodem, proč jen málo středoasijských pozorovatelů věří, že by po Karimovově odchodu mohlo přijít „uzbecké jaro“.
Politická opozice existuje jen v exilu a navíc většinou pouze na internetu. Jednotlivé opoziční weby a disidentská uskupení tráví více času vzájemnými spory a snahou zůstat v bezpečí před Karimovovými nájemnými vrahy než organizováním svých krajanů doma.
V Uzbekistánu neexistuje nic takového, jako nezávislá občanská společnost, píše Foreign Policy. Nejenom že tam nepůsobí liberální neziskové organizace, ale nejsou tam ani základy občanské společnosti: nezávislé profesní organizace, odbory, mešity, dokonce ani fotbalová liga. Jedním z hlavních rysů režimu je to, jak dokonale pronikl do všech aspektů života tradiční uzbecké mahally neboli místních samosprávných orgánů. Úředníci mahally jsou státními zaměstnanci a mezi jejich povinnosti patří udržovat pořádek a podávat nadřízeným informace o aktivitách sousedů.
Karimovova indispozice přišla v době, která je pro Uzbekistán i celou střední Asii velmi citlivá. Zhroucení cen ropy a západní sankce, které v Rusku způsobily recesi, poslaly do vývrtky i středoasijské ekonomiky závislé buď na Rusku, nebo na ropě.
Uzbekistán dokonce i ve Střední Asii, známé korupcí a velkým vlivem státu na ekonomický život, vynikal svým sklonem k maximální soběstačnosti. Zápas o zajištění zisku prostřednictvím ovládnutí monopolů, který je pro region typický, tam zahrnoval časté a nepředvídatelné vyvlastňování zahraničních společností. Uzbecká měna má na černém trhu oproti oficiálnímu kurzu sotva poloviční hodnotu.
Oficiální uzbecké ekonomické statistiky jsou směšně nadhodnocené, ale na základě některých zpráv můžeme soudit, že hospodářský vývoj je tam podobný jako v sousedních zemích. Případná Karimovova smrt by znamenala další úder pro systém, který byl křehký i v lepších časech.
Uzavřená země
Největší změnou by ale byla změna Karimovova rozhodného izolacionismu. Uzbekistán, jediná země, která sousedí se všemi čtyřmi středoasijskými státy i s Afghánistánem a je z nich zdaleka nejlidnatější, je srdcem tohoto regionu.
Karimov si ale mezi sousedy přátele nezískal. Odmítl vyjednávat s Tádžikistánem o právu na vodu a navrhovaném projektu vodní elektrárny Rogun. Vycouval ze sovětských schémat sdílení elektrické energie a donutil tak Kyrgyzstán, aby investoval do vlastních zdrojů elektrické energie. Nepodnikl také vůbec nic k záchraně vyschlého Aralského jezera, ležícího mezi Uzbekistánem a Kazachstánem.
Odstup si udržoval i od velmocí. Uzbekistán se úmyslně nepodílel na Ruskem iniciované regionální spolupráci, ať už šlo o Organizaci Smlouvy o kolektivní bezpečnosti, nebo o Eurasijský ekonomický svaz.
Karimov nikdy neváhal potrestat Západ, pokud se cítil uražen, jako když po masakru v Andižanu vyhnal Spojené státy z vojenské základny. Podobně jako v jiných středoasijských zemích byla v Uzbekistánu nejúspěšnější Čína.
Plné kapsy a rozpřažené ruce jí zajistily lepší spolupráci s Karimovem než mnozí očekávali, ale ve srovnání s tradičním geopolitickým soupeřením Ruska a Spojených států zůstaly její zájmy v regionu omezené.
Dlouhodobá izolacionistická orientace se teď může změnit. Nový vládce Uzbekistánu bude patrně muset získat nové finanční zdroje, aby tak dokázal své schopnosti a mohl patřičně zaplatit bezpečnostním složkám.
Pomůže Uzbekistánu Čína?
Zmírněním napětí ve vztahu k sousedům a účastí na ekonomických projektech, které by Uzbekistánu vrátily jeho pozici regionálního lídra, by si nový vůdce mohl získat popularitu. Kdyby Uzbekům navíc dovolil svobodněji cestovat a obchodovat, přineslo by mu to oblibu a hospodářství vzpruhu.
Vzhledem k tomu, že Rusko je příliš nesnášenlivé, než aby tyto snahy podpořilo, musel by se ucházet o další čínské investice nebo hledat pomoc u západních institucí. Situace ve střední Asii je po ruské anexi Krymu mnohem vyhrocenější než kdykoliv předtím a je víc než pravděpodobné, že nový vůdce bude sdílet Karimovovu paranoiu jak z „barevných revolucí“, tak z takzvaných „zelených mužíčků“.
V Uzbekistánu není tak velká populace etnických Rusů jako v Kazachstánu, ale miliony migrantů, kteří pracují v Rusku, dělají zemi zranitelnou vůči případnému ruskému tlaku. Přítomnost ruských vojenských základen v Kyrgyzstánu a Tádžikistánu zase zajišťuje, že vzpomínka na bývalé koloniální pány nikdy není daleko.
Není jasné, kdo by mohl být Karimovovým nástupcem. Asi to bude někdo z trojice nejvýše postavených mužů. Tvoří ji šéf Národní bezpečnostní služby Rustam Inojatov, ministra financí Rustam Azimov a premiér Šavkat Mirzijojev.
Hrozí velký středoasijský konflikt?
Inojatovova bezpečnostní služba je oporou Karimovova trůnu. Sám Inojatov se drží v ústraní natolik, že za poslední desetiletí se objevila jen jedna jeho fotografie. To z něj podle Foreign Policy dělá nepravděpodobného kandidáta na prezidenta.
Ministr financí Azimov se tolik nevyhýbá světu a je možná otevřenější změnám v ekonomické politice. O Mirzijojevovi , který je premiérem od roku 2003, se mluví jako o drsném vůdci. Podle komentátorů je spíš „pěstí“ než „mozkem“. V posledních dnech se zdá, že následníkem by nejspíš mohl být Mirzijojev, ale dokud Karimov není oficiálně prohlůášen za mrtvého, jistotu nemáme, píše Foreign Policy.
Jednou z lákavých možností pro nového prezidenta by mohla být asertivnější politika ve vztahu k početným a utlačovaným uzbeckým menšinám v Tádžikistánu a Kyrgyzstánu – to by ale mohlo snadno vést ke středoasijskému konfliktu.
V centralizovaném systému, podobném tomu uzbeckému, není vhodný čas ke změně vůdce nikdy. Jako všechny diktatury znamenala i ta Karimovova omezení výběru na pouhé dvě možnosti – stabilitu nebo chaos. Teď nejspíš uvidíme, co přinese chaos, končí analýza serveru Foreign Policy.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
