Íránský uran a ministryně Clintonová

22. červenec 2009

Mluvte tiše, ale v ruce držte velký klacek. Tak popsal před sto lety americký prezident Theodore Roosevelt podstatu svých jednání se sousedním Mexikem. Zdá se, že současná ministryně zahraničí USA se rozhodla Rooseveltovu poučku obrátit. Snažila se tvářit výhružně, ale zároveň přiznala, že její země nehodlá nikomu ničím hrozit.

Na jednání organizace ASEAN, sdružující země jihovýchodní Asie, se totiž Clintonová vyjádřila k současnému stavu jednání s Íránem o jeho jaderném programu. Z dalekého Thajska své znepokojené spojence v Perském zálivu ubezpečila, že bude dbát o jejich bezpečnost i v případě, že Írán získá jadernou zbraň. Doslova řekla, že Amerika nad touto oblastí rozvine obranný deštník, a proto prý Írán nebude s nukleární bombou bezpečnější než bez ní.

Ministryně Clintonová sice zdůrazňovala, že neformuluje novou americkou politiku, ale přece svým projevem vyslala do světa hned několik, tak trochu vzájemně se vylučujících vzkazů. Jistě chtěla ubezpečit spojence, že se na Ameriku mohou spolehnout, a to tím spíše, že vyplašené arabské státy, které se s Íránem nemají příliš v lásce, začaly mluvit o vlastním jaderném programu. Tím by se hluboce zkomplikovala bezpečnostní situace v celé západní části Asie.

Zároveň Clintonová mluvila o tom, že atomové hodiny tikají - a že tedy Íránu nebude dán věčný čas k rozumnému kompromisnímu rozhodnutí, které by postavilo íránský jaderný program pod mezinárodní dohled. Co bude pak však neřekla. Tím nejdůležitějším vzkazem je však možná fakt, že ministryně dala najevo, že se Spojené státy jakoby už smířily s existencí jaderného Íránu. Jestliže totiž USA mluví o tom, že pokud bude mít Írán jadernou bombu, tak Američané vojensky podpoří sousední země, je to postoj, který už evidentně předjímá další vývoj právě tímto směrem.

Tímto směrem ukázal ostatně i výrok samotného prezidenta Obamy, který na přímý dotaz před třemi týdny odpověděl, že Spojené státy v žádném případě nevydali Izraeli jakékoli svolení k případnému útoku na íránská jaderná zařízení. Právě Izrael se považuje za zemi nejvíce ohroženou případným íránským útokem, a proto se nejčastěji mluví právě o izraelském zásahu proti těmto zařízením. Takový útok by asi nebylo možné provést bez vědomí spojených států, a sami Izraelci by pravděpodobně nechtěli konat v rozporu s Washingtonem. A ten nyní dal najevo, že si izraelskou akci nepřeje.

Do úvah o případném izraelském zásahu vstoupily v posledních týdnech dva nové důležité faktory. Jednak to byly nepokoje, které v Íránu vypukly po nedávných prezidentských volbách. Vládnoucí skupině se podařilo viditelné protesty potlačit, ale společnost se evidentně zcela neuklidnila. Jakýkoli vnější zásah by nábožensko-nacionalistickou kliku v Íránu paradoxně posílil, protože by odvedl pozornost od zfalšovaných voleb a neuspokojivé ekonomické situace, a umožnil by mobilizovat společnost proti vnějšímu nepříteli. Druhým faktorem je jen několik dní stará zpráva, kterou vydala německá rozvědka, podle které bude Írán schopen vyrobit jadernou zbraň už zhruba za půl roku.

Projev Clintonové i stanovisko Obamy tedy působí dojmem, že Amerika se smiřuje s faktem, že se jí nepodaří Írán zcela zastavit na jeho cestě za jadernou bombou, a že se bude nanejvýš snažit omezit škody, které z tohoto nového stavu vzejdou. Tvrzení Clintonové, že díky americkému bezpečnostnímu deštníku nukleární zbraň Teheránu k ničemu nebude však přece jen vypadá jako přání, a nebo vzkaz přátelům, a nikoli závěr chladné analýzy, a už vůbec ne způsob, jak Írán od nuklearizace odradit.

Zatím se také asi bude snažit íránský postup zpomalovat. Kromě další sady sankcí, o kterých se uvažuje, je to údajná snaha zablokovat Íránu přístup k uranu, respektive uranovému koncentrátu zvanému yelowcake, který je důležitým mezistupněm při zpracování přírodního uranu. Podle amerických analýz dojdou Íránu zásoby uranového koncentrátu už v příštím roce. Na Zemi je přitom jen asi 10 zemí, které by mohly Íránu tento materiál dodat. Pokud by se podařilo přimět všechny tyto země k lepší kontrole pohybu této suroviny, znamenalo by to možná zastavení dalšího íránského postupu. To by ovšem předpokládalo, že se autoři německé zprávy zmýlili. Protože pokud do konce roku Írán bude mít třeba jen jediný kus jaderné zbraně, karty na blízkém východě budou rozdány znovu a zcela jinak.

Sama ministryně Clintonová zatím hraje stejnými kartami jako její šéf Obama, ale už od počátku se hovoří o tom, že prezident se jí bude chtít jako bývalé rivalky uvnitř demokratické strany zbavit. Svým projevem v Thajsku Clintonová možná udělala chybu, kterou jí Obama možná připomene. Mnozí upozorňují, že v posledních týdnech se objevovala mnohem méně než dříve, i když sama Clintonová to přičítá svému zranění lokte, kvůli kterému prý například neodjela s Obamou do Moskvy.

Také Obama zatím udržuje svůj kurs a snaží se světu ukázat, že Amerika umí jednat i jemně. Jeho ministryně na právě probíhajícími jednání v jihovýchodní Asii byla konfrontována s novými fakty, na které americká jemnost možná stačit nebude. Tím na třeba zesilující spolupráce Severní Koreje s barmským režimem. Hovoří se dokonce o možném transferu jaderné technologie. Pokud se to stane, a zároveň se nuklearizuje i Írán, pak by se na období Obamy a Clintonové mohlo vzpomínat jako na zahraničně politicky méně úspěšné, než byla éra George Bushe mladšího.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .

Spustit audio