Íránský režim cítí nejistotu

16. červen 2003

Mezi špičkami íránského režimu i v širších politických kruzích je cítit nervozita. Po pádu režimu Saddáma Husajna v sousedním Iráku, patří Íránu mnohem větší pozornost, než před zahájením a v průběhu irácké války. Nad zájmem Spojených států, ale také například Mezinárodní agentury pro atomovou energii nebo Evropské unie, v Teheránu nikdo nejásá. Vedení jaderné agentury OSN právě tento týden projednává zprávu svých inspektorů o íránském jaderném programu. O něm Spojené státy tvrdí, že by mohl mít jiný, než jen civilní charakter.

Šéf agentury Muhammad Baradej v pondělí, tedy v první den vídeňských jednání, vyzval Teherán k podepsání dodatku ke smlouvě o nešíření jaderných zbraní, který by umožnil přísnější inspekce na území Íránu. Ve stejném duchu se, krátce předtím, vyjádřili i ministři zahraničí Evropské unie. Očekává se, že Evropská unie bude zpřísněním jaderných inspekcí podmiňovat zlepšení obchodních vztahů s Íránem.

Jak jsme informovali v našich nedávných relacích, íránský režim není nervózní jen kvůli polemice kolem svého jaderného programu. S velkou nelibostí registruje také další kritická vyjádření Spojených států. Ty si, kromě už zmíněného jaderného programu, vzaly Írán na mušku kvůli údajné podpoře terorismu a snahám o vměšování do poválečného dění v Iráku. Už týden má ale íránský režim těžkou hlavu také z dění na svém vlastním území, konkrétně v Teheránu a v několika dalších městech.

Demonstrace tisíců, především mladých lidí, požadujících demokratické změny, se nesou převážně v pokojném duchu. Existuje však nebezpečí, že protestní akce mohou přerůst v otevřené nepokoje. Naznačilo to několik potyček vyvolaných stoupenci režimu, kteří demonstranty napadli ozbrojení tyčemi a řetězy. V ulicích íránského hlavního města a především kolem teheránské univerzity proto hlídkují zesílené policejní patroly. Pozorovatelé upozorňují, že režim se zjevně bojí toho, aby zatím početně a místně omezené demonstrace nepřerostly v celonárodní protesty.

Teherán ostatně notně popudilo víkendové prohlášení amerického prezidenta Georga Bushe. Ten prohlásil, že demonstrace jsou, cituji, "počátečními projevy touhy lidu o svobodném Íránu" konec citátu. Tisková služba Bílého domu pak prezidentova slova dále rozvedla ve zvláštním komuniké. V něm se uvádí, cituji, "Obyvatelé Íránu, jako všichni lidé, mají právo rozhodovat o svém osudu. Spojené státy jejich přání žít svobodně podporují".

Zajímavý je ale efekt, který americké sympatie určené demonstrantům, vyvolaly uvnitř mocenských struktur íránského režimu. Výsledkem vzrůstajícího amerického tlaku je sbližování dvou konkurenčních táborů uvnitř íránského režimu. Tento trend potvrdila i shoda, s jakou zastánci tvrdé linie i tak zvaní reformisté, postoje Spojených států odsoudili jako vměšování do vnitřních záležitostí Íránu. Předseda reformisty ovládaného parlamentu Mehdí Charúbí například prohlásil, že, cituji, "Írán je jednotný v odmítání amerického tlaku".

Podle pozorovatelů nemusí být Charúbího prohlášení obligátním odmítnutím všeho amerického. Stoupenci tvrdé linie kolem nejvyššího duchovního vůdce ajatolláha Alího Chameneího a minimálně část tak zvaných reformistů, reprezentovaných prezidentem Muhammadem Chátamím, se skutečně mohou cítit ohroženi takřka stejnou měrou. Na rozdíl od prezidenta Clintona totiž Bushova vláda ve vztahu k Íránu přestává klást důraz na rozlišování mezi dvěma konkurenčními mocenskými skupinami.

Od drtivého vítězství v parlamentních volbách před třemi lety ostatně reformisté, i prezident Chátámí, hodně ztratili na popularitě i mezi samotnými obyvateli Íránu. Důvodem je jejich neschopnost prosadit změny omezující vliv nevolených mocenských orgánů a rozšiřující občanské svobody. Parlament a prezident například před nedávnem neuspěli se dvěma zákony, které měli poměr sil výrazně změnit. Tak zvané rada dohližitelů, nevolený a Parlamentu nadřazený orgán, jehož úkolem je bdít nad islámským charakterem státu, zákony jednoduše vetovala.

Frustrace zejména mladších generací je pochopitelná. K demonstracím proti režimu je vede vědomí, že v rámci daného mocenského systému se kýžených změn zřejmě nelze dočkat ani od parlamentních voleb. Přesto nelze dění v Íránu označit za absolutní pat, i když režim svým oponentům velký prostor k vyjádření nesouhlasu neposkytuje. Organizátorům protestních akcí dodává odvahu nejen podpora ze zahraničí, ale také vědomí, že režim si za dané situace nedovolí proti nim brutálně zasáhnout.

Otázkou však zůstává zda strážci islámské revoluce v Íránu neztratí nervy. To by se mohlo stát nejen v důsledku demonstrací nebo rostoucího tlaku zvenčí, ale také díky domácím iniciativám. Za první vlaštovku v tomto smyslu může být považován bezprecedentní otevřený dopis dvě stě padesáti íránských intelektuálů. Známé osobnosti veřejného života v něm v neděli špičky íránské mocenské pyramidy obvinily, že si usurpují místo, které náleží jen Bohu.

autor: Bohumil Šrajer
Spustit audio