Irácká ústava definitivně schválena

A hlavně: od této chvíle se bude všechno - od zákonů přes budování domácích institucí až po soud se Saddámem Husajnem - odvíjet od základního dokumentu, nikoliv od dočasných orgánů, dosazených spojenci. V tomto smyslu se dá mluvit o zlomové chvíli pro Irák. Její důležitost vynikne ale až po mnoha letech, až bude nová generace hodnotit historický vývoj.

Bezprostředně má totiž schválení ústavy na život běžného obyvatele pramalý dopad. Pokud se bál posílat děti do školy, bude se bát i příští měsíc. Pokud prožíval těžce korupci a boje mezi jednotlivými frakcemi, naděje na lepší časy mu vyhlášením výsledků referenda asi nesvitla. Je mu jasné, že v polovině prosince půjde volit nový parlament, jenomže ten by volil i v případě odmítnutí ústavy.

Podívejme se tedy na suchá data. Jak oznámila volební komise, referenda se zúčastnilo 63% voličů. Z nich podpořilo ústavu skoro osm z deseti - a dva z deseti naopak řekli "ne". K odmítnutí by bylo ovšem potřebné zamítavé stanovisko nadpoloviční většiny voličů nebo aspoň tří z 18-ti provincií - v takovém případě by v nich ale musely zamítnout ústavu minimálně dvě třetiny hlasů. Takže: většina obyvatel Iráku hlasovala pro a negativní stanovisko přišlo jenom ze dvou provincií.

Všechno by bylo v pořádku, kdybychom mohli zapomenout na etnické poměry. Referendum totiž nechtě ukázalo i něco jiného: že propast mezi arabskými sunity a zbytkem Iráku je hluboká. Jinými slovy: sunity se nepodařilo získat pro budování nového politického systému. Výsledky totiž ukazují, že všichni hlasovali - jako jeden muž - proti ústavě. Ve dvou provinciích, kde mají absolutní většinu, byla ústava odmítnuta. Ve dvou dalších, kde žije ovšem hodně Kurdů a šíitů, se jim to nepovedlo z jednoduchého důvodu: nebylo jich dost.

Dobrou zprávou je tedy samotné schválení ústavy. Pro samotné sunity je lepší ústavu mít než nemít. Špatnou zprávou je to, že ústava sjednotila sunity proti Kurdům a šíitům, a možná i proti politickému vývoji, který bude následovat.

Připomeňme, že klíčovou otázkou, na které se všechno lámalo, bylo federální uspořádání Iráku. Pro sunity je nemyslitelné, zatímco pro Kurdy a šíity je nemyslitelné jakékoliv jiné řešení. Nejde jenom o to, že ropná naleziště jsou na jihu a na severu, tedy tam, kde arabští sunité nežijí. Půjde taky o budování institucí, jež se rozpadnou na jednotlivé komunity, a v těch federálních už nebudou mít sunité takové slovo, jako za Saddáma Husajna.

Dalším krokem v politickém vývoji země budou prosincové volby. Už teď je jasné, že budou představovat další test arabských sunitů. Pokud je budou bojkotovat, zůstane vše při starém. Pokud se budou naopak snažit získat co nejlepší parlamentní zastoupení, začne se snad blýskat na lepší časy.

Pozitivní postoj arabských sunitů je totiž naprosto nevyhnutelný pro klidný vývoj země. S bojkotem jdou ruku v ruce teroristické útoky a politické tahanice, které obnovu země neuvěřitelně zdržují. S druhými největšími zásobami ropy na světě by měl být Irák stejně prosperující, jako sousední Kuvajt nebo Saudská Arábie.

Referendum o ústavě bylo tedy úspěšné, ale mostem nad propastí mezi arabskými sunity a zbytkem Iráku se nestalo. Kdy se takový most podaří postavit, to je ve hvězdách. Bez něj to bude ale s prosperitou země špatné. Bude se přibližovat spíš chudému Afghánistánu nežli bohatému Kuvajtu, který kdysi prohlásil Saddám Husajn za svoji devatenáctou provincii. Optimisté doufají, že všechno má v Iráku svůj čas. Je tedy podle nich jenom otázkou času, kdy sunité pochopí, že spolupráce je lepší cestou i pro ně.