Indie a Čína – slon a drak

Strach má své opodstatnění, které však nepramení z přesunu centra moci kamsi na vzdálený východ. Ti noví mocní hráči na politické šachovnici světa jsou totiž dva. S velmi odlišnou historickou zkušeností, a tím pádem i s odlišnými ambicemi v současnosti. Bývá-li Čína se svým raketovým nástupem, nemajícím v historii obdoby, přirovnávána k drakovi, pro Indii se hodí označení slon. Trvá mu déle, než se dá do pohybu, ale rozběhne-li se jednou, není k zastavení. Zásadní otázka tohoto století tedy zní: pojede slon na drakovi, drak na slonovi, poběží spolu, nebo se pustí do nelítostného zápasu, který by jasně určil vítěze? Všechny varianty se zatím zdají být možné.

Třebaže obě země odděluje Himálaj, vysokohorský masiv nikdy v historii nebyl tak neproniknutelný, jak by se mohlo zdát. Naopak, od starověku skrze jeho četné průsmyky putovalo zboží, poutníci a spolu s nimi i kulturní ideje. Zároveň ale zasněžený Himálaj po tisíciletí fungoval jako přirozená hranice mezi dvěma vyspělými civilizacemi. Jejich historický vývoj proto vykazuje minimum paralel či shodných bodů, a pomineme-li buddhismus, kterým Indie podarovala nejen Čínu, ale i celou oblast východní a jihovýchodní Asie, mají obě země jen málo společného.

Zásadní změny nastaly v polovině 20. století. Zahraniční politika nezávislé Indie byla od počátku motivována upřímnou snahou po dobrých vztazích se svými sousedy. Významnou roli v tomto úsilí sehrál první indický premiér Džaváharlál Néhrú, pod jehož vedením se Indie vyprofilovala v lokální velmoc, s níž bylo nutné počítat. Na mezinárodní scéně současně Néhrú vystupoval jako apoštol tzv. hnutí nezúčastěných států, které se nehodlaly přiklonit ani k jednomu ze znepřátelených táborů v poválečném, bipolarizovaném světě. Indické ambice stát se vůdcem a jakýmsi morálním garantem těchto států, a podstatně tak rozšířit sféru svého vlivu ovšem brzy narazily na zájmy čínského draka, který se na počátku 50. let začal probouzet z letargického spánku trvajícího více než půldruhého století.

Vztahy obou nejlidnatějších států světa byly až do druhé poloviny 50. let více než vřelé. Indie patřila k prvním zemím, které uznaly existenci Čínské lidové republiky, během opakovaných výměnných návštěv nejvyšších politických představitelů padala slova o nehynoucím přátelství, rozvíjela se též ekonomická spolupráce. Když čínský drak roztáhl křídla a usadil se na strategickém území Tibetu, Néhrú znejistěl. Přesto Indie v roce 1954 oficiálně uznala Tibet jako nedílnou součást Číny. Napětí v Tibetu se ale v průběhu následujících let nenápadně přesouvalo též na indicko-čínskou hranici, stále častěji byla tato hranice narušována čínskými vojáky, a to jak v západním, tak i východním sektoru. V roce 1959 uprchl z tibetské Lhasy 14. dalajláma a Indie mu, plně v souladu s morálními principy demokracie, poskytla azyl. Diplomatická přestřelka, která se mezi oběma státy rozpoutala, přerostla o tři roky později v otevřený vojenský konflikt.

Zasněžený Himálaj po tisíciletí fungoval jako přirozená hranice mezi dvěma vyspělými civilizacemi.|foto: Zdeněk Štipl

Oficiálně nevyhlášená válka mezi Indií a Čínou v roce 1962 se pro Indii stala skutečnou katastrofou. Vojáci čínské armády během ní velice rychle postupovali hluboko na indické území a bez větších problémů obsadili všechny strategické body na společné severozápadní i severovýchodní hranici. Právě zde se nacházejí sporné, třebaže málo obydlené oblasti, na něž si obě země činily a dodnes činí nárok. Indická armáda vlivem špatného velení prakticky zkolabovala. Překvapení však bylo o to větší, když se čínská vojska po měsíci stáhla, aniž by se dobytá území pokusila udržet. Jejich dobře naplánovaná i zorganizovaná vojenská akce bývá interpretována jako odplata za poskytnutí exilu dalajlámovi. Nemalou roli ovšem také sehrála potřeba diskreditovat postavení Indie v očích celého světa a především pak států sdružených v hnutí nezúčastněných, které k Indii vzhlížely jako ke svému vůdci. Vždyť Čína v této době dělala pravý opak – izolovala se od svého okolí, udržovala si distanc od východního i západního bloku, ale stejně tak neměla zájem na tom, aby se z Indie stal třetí světový vůdce.

Ostudně prohranou válkou Indie utrpěla na mezinárodní scéně. Jako by se s ní přestalo počítat coby s významným asijským hlasem, a to prakticky až do ekonomických reforem v 90. letech, odkdy prestiž i důležitost Indie zase roste, ale už ze zcela jiných důvodů. Nejvíce ovšem utrpěl Néhrú, protože jeho politika přátelství se sousedními státy byla zásadním způsobem zpochybněna. On sám navíc musel prožívat hluboký pocit zrady z důvěry vložené v Číňany. Touhu po přátelství a spolupráci tak vystřídala podezíravost, která de facto trvá dodnes. A třebaže jsou obě země svázány četnými ekonomickými vztahy, které se neustále prohlubují, napětí plynoucí z nevyřešené minulosti tu a tam zabouří.

Na indické straně takové bouře vždy provází obava z nového pokusu ukrojit hraniční území v Himálaji. Současně je zde také ve hře až obsedantní srovnávání s ekonomicky lépe prosperujícím severním sousedem. Každý, kdo navštívil hlavní města obou států, Dillí a Peking, a mohl byť jen letmo nahlédnout propastné rozdíly v úrovni životního stylu jejich obyvatel, se ovšem nad těmito srovnávacími představami indických politiků a novinářů musí pousmát. Skutečné trumfy, jež drží Indie v rukou, totiž spočívají na mnohem subtilnějších a zcela nemateriálních základech. Demokratické principy vlády, schopnost žít v pluralitní společnosti a přes všechny problémy ji dokonce i rozvíjet, svoboda projevu, náboženského vyznání, svobodný přístup k informacím, a tím pádem i svoboda myšlení – to jsou trumfy, kterými slon přebíjí draka. Otázkou nicméně zůstává, co bude mít v tomto století větší hodnotu.

Seriál Indie mezi tradicí a modernitou vysíláme v magazínu o světě Sedmý světadíl.