I v Rusku se odehrával holokaust. Do oficiální historie se to ale nehodí
Na vyhlazování Židů v okupované části Sovětského svazu se v Rusku při vzpomínkových akcích u příležitosti vítězství nad nacistickým Německem příliš nepamatuje.
O příčinách této podivné ztráty paměti píše v komentáři na serveru Intersection Project, věnovaném studiu současného Ruska, americká historička Izabella Tabarovsky, pracující v Kennanově institutu při washingtonském Wilsonově centru.
Před několika lety odpověděly dvě ruské studentky v televizním kvízu na otázku „co to je holokaust“, že jde o lepidlo na tapety. Jejich odpověď vyvolala bouři mediální kritiky.
Když vlna opadla, pozval je novinář Mumin Šakirov, aby se s ním vydaly na návštěvu památníku v polské Osvětimi. O jejich cestě natočil dokumentární film, ve kterém ukázal vnitřní proměnu obou dívek.
Polovina Židů zahynula na území SSSR
Byl to bezpochyby důležitý příběh plný silných emocí. Je tu ale několik otázek, na které neodpovídá. Není jasné, proč se dívky musely vydat až do Polska – vždyť skoro polovina obětí holokaustu, 2,8 milionu lidí, zemřela na Němci okupovaném území Sovětského svazu.
Mnohem větší smysl by mělo vzít dívky do města Puškin u Petrohradu nebo do Rostova na Donu, kde nacisté masově popravovali Židy. Stejně dobře by posloužily i Kyjev nebo Lvov na Ukrajině. Kdyby navštívily některé z těchto míst, poznaly by tam část historie, která je bezprostředně spojena s minulostí jejich vlastní země.
Je to jen jedna z mnoha ilustrací toho, že pro většinu Rusů je holokaust čímsi vzdáleným, co se stalo kdesi v Evropě. Vyprávění o koncentračních táborech v Polsku vyvolává u ruských občanů mnohem silnější asociace s holokaustem než příběh o důsledné likvidaci jejich židovských spoluobčanů. Většinu z nich přitom okupanti zastřelili v roklích a lesích přímo na okrajích měst a vesnic, kde žili.
Je známo, že historii Velké vlastenecké války se v Rusku věnuje ohromná pozornost. Díky nekonečnému proudu filmů, knih, televizních programů a písní se obrazy prvních dní a hodin po německém vpádu 22. června 1941 hluboce zapsaly do kolektivní paměti ruských občanů, konstatuje americká historička a dodává:
Problém je v tom, že dnešní oficiální narativ, který původně vznikl díky úsilí sovětských ideologů, „nehodící se“ fakta a události pomíjí. Přednost má ta verze dějin, která klade důraz na vlastenectví, společné utrpení a válečnou slávu.
Zapomenutý holokaust
Holokaust je jednou z událostí, které se do této verze nehodí. Oficiálním dnem, kdy se v Rusku tato tragédie připomíná, je 27. leden. Toho dne v roce 1945 Rudá armáda osvobodila Osvětim. To znamená, že i v den vzpomínky na oběti holokaustu se připomínají události, které se odehrály na západ od ruských hranic. Podobná forma vzpomínání na holokaust oficiální ruský hrdinský narativ o druhé světové válce nijak nenarušuje.
To, co se odehrálo na Němci obsazených sovětských územích v prvních měsících války, se ale v Sovětském svazu zamlčovalo tak důkladně, že dnes mluvíme o „zapomenutém holokaustu“. Přitom Němci svůj program, o kterém se později začalo mluvit jako o „konečném řešení židovské otázky“, začali uskutečňovat právě na okupovaných sovětských územích. Holokaust tu probíhal rychleji než jinde.
Němci se nezdržovali budováním ghett určených k dlouhodobému využívání, jako bylo například to varšavské. Lidi vraždili zabíjeli v jejich domovských městech a vesnicích. Když na sklonku roku 1942 vyhlazování evropských Židů začalo naplno, polovina obětí holokaustu na sovětském území už zemřela.
„Proč tedy většina Rusů o této epizodě v historii vlastní země skoro nic neví?“ ptá se ve svém komentáři historička Izabella Tabarovsky – a hned nabízí odpověď: „Z velké části to je důsledek sovětské politiky. Víme, že sovětská vojenská zpravodajská služba měla informace o tom, že postup německých vojsk do hloubi sovětského území provází likvidace židovského obyvatelstva.
Mlčením k reintegraci
Sovětský svaz byl jednou z prvních spojeneckých zemí, které si uvědomily rozsah zločinů, páchaných Němci na Židech. Už v listopadu 1942 se jimi začala zabývat zvlášť k tomuto účelu zřízená komise. S některými výsledky její činnosti se světová veřejnost mohla seznámit během norimberských procesů.
Kreml se ale rozhodl protižidovskou povahu nacistických zvěrstev v zemi příliš nezdůrazňovat. Mělo to ideologické důvody. S postupným osvobozováním okupovaných území musela sovětská vláda řešit otázku opětovné integrace místního obyvatelstva.
Lidé se na těchto územích měsíce nebo i celé roky nacházeli pod vlivem nacistické propagandy, namířené mimo jiné proti Židům. Na všech okupovaných územích docházelo při vyhlazování Židů ke kolaboraci. S ohledem na silný antisemitismus se sovětské úřady rozhodly, že zdůrazňovat skutečnost, že hlavními oběťmi okupace byli Židé, by nebylo nejvhodnější.
Když pak v roce 1948 začala v Sovětském svazu politika státního antisemitismu, padla na protižidovská zvěrstva na mnoho desetiletí opona mlčení. Počet Židů, které Němci na území SSSR zavraždili, se stal státním tajemstvím. Ideologové na jednu stranu tvrdili, že ze všech národů největší oběti přinesl ten ruský, a na druhou stranu, že oběťmi války se staly miliony sovětských občanů.
Důraz na utrpení Židů by oslabil význam oběti, kterou přinesl všechen sovětský lid. Na těch několika oficiálních památnících, které v následujících desetiletích vznikly na místech masových vražd Židů, stálo, že tam zemřeli „mírumilovní sovětští občané“.
Utrpení nebylo rovnocenné
Stejné vnímání historie přetrvává i v dnešním Rusku, tvrdí historička. Zpochybnit ho znamená otevřít Pandořinu skříňku, ze které se vysypou nepříjemné otázky – o politických rozhodnutích v prvních dnech války, o kolaboraci, o tom, komu vlastně patří majetek a nemovitosti, a konečně o vztahu státu ke svým židovským občanům. Je jasné, že dnešní ruští představitelé by tyto otázky raději neotvírali.
Oficiální sovětský postoj, který by rád viděl utrpení všech sovětských občanů jako rovnocenné, je v rozporu se základními statistickými údaji. 97 % Židů, kteří se nacházeli na Němci okupovaných sovětských územích, zemřelo. Tato úroveň ztrát je s podílem obětí jakékoliv jiné skupiny obyvatelstva nesrovnatelná. Na okupovaných územích Němci po Židech pátrali a nemilosrdně je likvidovali. Samozřejmě trpěli všichni, Židé ale byli jedinou národnostní skupinou, která neměla ani právo, ani šanci na přežití.
Už jen to dělá holokaust na okupovaných sovětských územích unikátním jevem, který bychom měli studovat a analyzovat. Do kolektivní paměti Rusů o válce ale přesto nepatří. Proto v ruském společenském a kulturním životě občas narážíme na jevy, ve kterých nezaujatý pohled vidí prapodivné spojení nedostatku taktu a nevědomosti.
Například uznávaný ruský nezávislý novinář a filmař Leonid Parfjonov nedávno dokončil druhou část svého třídílného dokumentárního filmu Ruští židé. Snímek je věnován Židům v carském Rusku a Sovětském svazu. Parfjonov popisuje období 1918 až 1948 jako dobu „filosemitismu“, tedy lásky k Židům.
To je, mírně řečeno, problematická formulace, píše historička Izabella Tabarovsky a dodává: Můžeme snad za „filosemitské“ označit sovětské úřady, které se nenamáhaly varovat občany židovského původu, že jim hrozí jistá smrt? Nemluvě o tom, že by jim snad umožnily přednostní evakuaci.
Byli snad „filosemitští“ sovětští občané, kteří za války udávali své židovské spoluobčany, přivlastňovali si jejich majetek, pomáhali organizovat popravy a páchali pogromy? Byli snad „filosemitští“ sovětští partyzáni, kteří často odmítali přijímat do svých oddílů židovské bojovníky, i když to pro stovky z nich byla jediná šance na přežití nebo důstojnou smrt? A nehledě na to, že v řadách Rudé armády bojovalo půl milionu vojáků židovského původu, neustávala šeptanda o tom, že Židé strávili válku v evakuaci ve středoasijském Taškentu.
Filmaři mlčí
Druhým příkladem problematického chápání historie holokaustu na území Sovětského svazu jsou výroky na toto téma, které pronesl ruský režisér Andrej Končalovskij. Jeho poslední film Ráj Rusko nominovalo na Oskara. Snímek popisuje románek ruské emigrantky šlechtického původu, působící ve francouzském hnutí odporu, s vysokým německým důstojníkem. Příběh se odehrává v koncentračním táboře na pozadí holokaustu.
Končalovskij v rozhovoru pro BBC řekl: „Zajímal mě příběh o svůdnosti zla. Do filmu jen o holokaustu bych se nejspíš nepustil. Po tom, kolik filmů – výborných, průměrných a špatných – na toto téma vzniklo, je nebezpečné a snad i nesmyslné s ním vůbec začínat.“ Svět ale zatím pořád čeká na aspoň jeden jediný pořádný film, který by ukázal události holokaustu, jak se odehrávaly například na území Ruska a Ukrajiny.
Umělecká díla mají na utváření kolektivní historické paměti bezprostřední vliv. Film tu hraje obzvlášť vážnou úlohu, protože má nejmasovější publikum. Americký seriál Holokaust, natočený v roce 1978, navždy změnil chápání tohoto tématu ve Spojených státech a později i v Německu. V roce 1993 Steven Spielberg svým filmem Schindlerův seznam pomohl tomu, aby holokaust zakořenil v masovém povědomí.
Na tom, že kremelští mýtotvorci nemají o důkladnější chápání událostí druhé světové války zájem, není nic zvláštního. O něco těžší už ale je pochopit, proč představitelé ruské kulturní elity, a to dokonce i ti, kteří se považují za nezávislé, oficiální verzi historie nezpochybňují.
Minulost pro budoucnost
Jednou z nejpamětihodnějších scén Šakirovova dokumentárního filmu o cestě dvou ruských dívek do Osvětimi je chvíle, kdy mu jedna z nich říká: „Díky vám teď patříme k těm, kteří o tom vědí, a až přijedeme domů do Ruska, budeme o tom vyprávět všem, kdo o tom nevědí.“ Můžeme si to vyložit i tak, píše historička, že autor dokumentu tímto způsobem jen posiluje nedostatečné pochopení těchto událostí.
Je jasné, že problém nepochopení historie holokaustu na území Sovětského svazu, včetně Ruska, leží mnohem hlouběji. I jiné postsovětské státy jasně předvedly, že o začlenění historie holokaustu do vlastních dějin nemají zájem.
Členové Svobodné historické společnosti, nezávislého sdružení ruských historiků, ve své nedávné zprávě, pojmenované „Jakou minulost potřebuje budoucnost Ruska“, poznamenali, že vláda se musí vzdát monopolu na historii a umožnit, aby se ukázala ve vší své složitosti a rozmanitosti.
V dnešním Rusku se tímto doporučením nejspíš nikdo řídit nebude. Někdo ale začít musí. Zatím můžeme alespoň doufat, že až se ruští filmaři do tohoto tématu znovu pustí, budou mít dost odvahy, aby o něm vyprávěli jinak, uzavírá svou úvahu na serveru Intersection Project americká historička Izabella Tabarovsky.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
