I strany mají, ztrácejí a snad i nalézají duši
Pro média bude Miroslav Kalousek nějaký čas kontroverzní postavou. Kdybych to měl rychle vysvětlit zainteresovanému cizinci, řekl bych, že zachraňoval fyzickou existenci své strany, a přitom ohrozil její duši.
Jiní politici si ale počínají podobně. Chtějí, aby jejich strany byly mocné, dobře zabydlené a dobře financované, ale jejich duši zanedbávají. A duše jejich stran chřadnou.
Tak třeba Unie svobody: duši postupně poztrácela už dřív; nyní umírá i její tělo. ODS i ČSSD snad zatím jakousi duši mají, ale její funkce je v obou případech zúžená. Spočívá v péči o zachování dosažené pozice, moci a prestiže. Snad by se to dalo nazvat redukcí mentálních funkcí na funkce vegetativní.
Tento stav je výsledkem procesu, který nenápadně započal nedlouho po listopadovém převratu. Postihl současně scénu politickou i mediální. Obě ovládla představa úspěchu v době co nejkratší. Pro politické strany byly jeho měřítkem voličské hlasy a pozice odpovídající jejich počtu, pro média jím byla sledovanost, poslechovost nebo počet prodaných výtisků.
Hleďme si však tentokrát politických stran, zejména těch zavedených. Vsadily na strategii spočívající v důrazu na jeden jediný rozměr politiky - ten mocenský. Slýchali jsme, že se profesionální politika dělá právě takto. Říkalo se tomu pragmatismus. Hodně lidí tušilo (a tuší možná dodnes), že politika by měla být víc než jen toto. Že její programy by měly sledovat víc než jen momentální skupinové zájmy. Nazvěme to třeba idejemi nebo lépe ideály, které mají nadčasový přesah. "Profíci" však ujišťovali, že tyto představy jsou naivní. Vytratí-li se však idealismus, nastoupí na jeho místo cynismus.
Nu, a jak to dopadlo? - Dosavadní průběh povolební patové situace ukázal, že naše politické elity jsou se svými vizemi a dovednostmi v koncích. Ta nekonečná jednání jsou vším jiným než dialogem. Spíše připomínají úporný boj biologických populací o teritorium. Změnit se to nedá, protože nikdo nechce riskovat ztrátu teritoria, v němž je dobře zabydlen. Ledaže by se něco změnilo uvnitř samotných politických stran. Co by se mělo stát, to si nikdo nedovedl představit.
Vida, něco takového se děje. Snad. Také KDU-ČSL po počátečním tápání vsadila po vzoru údajně úspěšnějších stran na zmiňovaný pragmatismus. Jeho zosobněním byl její nedávný předseda. Strana se mu vzepřela, i když zatím nikoli celá. Chce si zachovat duši. Riskuje tím vnitřní krizi, která může dopadnout všelijak. Její pragmatici ji mohou zbrzdit. Pokud ne, může krize stranu rozvrátit. Ale také - a to je důležité - ji může ozdravit.
Obě takzvané "velké" strany jsou, zdá se, zatím v rozpacích. Své menší družky rády nemají a možná by je potěšilo, kdyby jedna z nich spáchala politickou sebevraždu. Co ale, kdyby byl vnitřní pohyb v KDU-ČSL nakažlivý? Nebylo by pro velké strany pohodlnější, kdyby lidovci zůstali takoví jako dřív?
Ti zatím vyhráno nemají. České prostředí je jim většinou tradičně nenakloněno a směrodatná média o nich pojednávají ze zvyku tu s menším, tu se zlobnějším despektem. Pro zralé dořešení vnitřní krize KDU-ČSL to nejsou okolnosti příznivé. Přesto je na místě to, co se v ní děje, uvítat. Právě proto, že je to - abych tak řekl - nepragmatické. Ale máme tu důkaz, že ani v jakžtakž zavedené straně nemusí být její členstvo sborem bezduchých statistů a že i funkcionáři na nižší úrovni stranické hierarchie nejsou vždycky automatickými kývaly. Zkrátka: i politická strana může dostat chuť pečovat o svou churavějící duši. Dokonce s tím může začít "zdola". To je povzbudivé zjištění. Nakonec poznámka pod čarou: domnívám se, že ozdravná vnitřní krize by prospěla i těm velkým stranám a že je to dokonce jediný způsob, jak vybřednout z jejich živoření.
Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.