Hromadná rezignace
Přání premiéra, aby ve vedení ministerstva zdravotnictví "byli lidé, kteří jsou schopni komunikovat s veřejností odbornou i laickou, a aby dokázali věci vysvětlit tak, jak jsou", bylo vyslyšeno všemi šesti náměstky ministryně Milady Emmerové. Nabídli rezignaci. Ministryně některé rezignace přijme, jiné nikoli. Tím pádem se dozvíme, který z náměstků uměl vysvětlovat věci tak, jak jsou, a který nikoli.
Hned z kraje se ovšem nabízí pochybnost, zda kvalifikačním kritériem náměstka má být zrovna komunikace s veřejností. Komunikace by měla být dovedností politiků a náměstky by měli být experti. Schopnost srozumitelně říct, jak se věci mají, se totiž nerovná automaticky schopnosti vědět, co je třeba učinit, aby se věci měly jinak a lépe. Logičtějším důvodem hromadné rezignace, než údajná snaha náměstků přispět ke stabilizaci systému, by bylo jejich konstatování, že nevidí smysl své aktivity v resortu, který řešení odborných problémů vidí v komunikaci. Chtít od expertů, aby osvědčili obratnou politickou rétoriku, je podobná marnost, jako předpokládat u politiků odbornost.
Výjimečně se snad může stát, že je expert obdarován schopností přiblížit problém laikovi, ale většinou je nezbytná dělba práce, kdy expert problémy řeší, a politik řešení prodává. Jde-li premiérovi o komunikaci, logicky měla rezignovat ministryně a osazenstvo tiskového odboru. Otázkou ale je, zda problémy zdravotnictví skutečně tkví v nešikovném PR. Víra, že obratnou rétorikou lze suplovat absenci politického zadání a vůli prosadit v zájmu věci i nepopulární kroky, je při vší úctě k síle slova poněkud naivní. Právě víra politiků, že hlavní je hezky mluvit, je příčinou všech problémů. A nejen ve zdravotnictví.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor


Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.