Hromadná rezignace

Hned z kraje se ovšem nabízí pochybnost, zda kvalifikačním kritériem náměstka má být zrovna komunikace s veřejností. Komunikace by měla být dovedností politiků a náměstky by měli být experti. Schopnost srozumitelně říct, jak se věci mají, se totiž nerovná automaticky schopnosti vědět, co je třeba učinit, aby se věci měly jinak a lépe. Logičtějším důvodem hromadné rezignace, než údajná snaha náměstků přispět ke stabilizaci systému, by bylo jejich konstatování, že nevidí smysl své aktivity v resortu, který řešení odborných problémů vidí v komunikaci. Chtít od expertů, aby osvědčili obratnou politickou rétoriku, je podobná marnost, jako předpokládat u politiků odbornost.

Výjimečně se snad může stát, že je expert obdarován schopností přiblížit problém laikovi, ale většinou je nezbytná dělba práce, kdy expert problémy řeší, a politik řešení prodává. Jde-li premiérovi o komunikaci, logicky měla rezignovat ministryně a osazenstvo tiskového odboru. Otázkou ale je, zda problémy zdravotnictví skutečně tkví v nešikovném PR. Víra, že obratnou rétorikou lze suplovat absenci politického zadání a vůli prosadit v zájmu věci i nepopulární kroky, je při vší úctě k síle slova poněkud naivní. Právě víra politiků, že hlavní je hezky mluvit, je příčinou všech problémů. A nejen ve zdravotnictví.