Hra o minulost nebo o post?

Pověsti ústavu, který vznikl na základě iniciativy s názvem „Máme právo vědět“ v březnu 2008 po vzoru slovenského Ústavu paměti národa, to rozhodně na kvalitě nepřidá.

Na druhé straně je zřejmé, že obavy stoupenců dosavadního ředitele a jednoho ze studentských vůdců z listopadu 89 Pavla Žáčka z nástupu o dvě generace staršího moravského historika Jiřího Pernese mohou mít reálné jádro: Pernes je – už vzhledem ke svému věku- člověk, který toho hodně zažil. Dostudoval češtinu a dějepis na začátku 70. let a od té doby až do pádu komunismu proplouval normalizací. Do KSČ sice nevstoupil, ale nakonec, aby si prý udržel místo ředitele muzea ve Slavkově, navštěvoval po večerech VUML. To byla možná, jak to údajně nazvala jedna z členek Rady, která ho na Žáčkovo místo zvolila, v tehdejším kontextu skutečně „prkotina“. Horší ale v každém případě je, že to Jiří Pernes, mimo jiné i zapálený kandidát politické strany „Moravané“ v posledních krajských a evropských volbách, dnes bagatelizuje, ale hlavně, že to do svých podkladů na konkurs na post ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů vůbec neuvedl. Podobně jako se ho prý „nikdo neptal“, jestli umí například anglicky, což byla jedna z podmínek konkursu.

Iniciátoři výzvy proti Pernesovi jako řediteli Ústavu mu ale předhazují i řadu dalších věcí. Například plagiátorství, anebo pasáže z jeho textů, svědčící o typických dobových úlitbách na adresu vedoucí úlohy KSČ nebo lidových milicí. Jistě: Pernes v tom nebyl výjimkou a není vyloučeno, že mohl být i slušnější než řada jeho kolegů. Byli však i historici, kteří nechodili za normalizace na žádný VUML, ale psali své knihy po večerech v maringotkách, protože se radši živili u zeměvrtného průzkumu, než aby se kvůli ředitelskému křeslu nechali zlomit. Vždycky tu zůstane stín podezření, že kdo jednou proplouval, dá se snadněji manipulovat i dnes. Že snáze poslechne, až mu politici začnou diktovat, jak má vyložit ten který materiál STB, a popřípadě, kdy ho má na koho vytáhnout.

V případě Pavla Žáčka se tohle určitě říci nedá. Má řadu nepopiratelných zásluh. Pod jeho vedením Ústav z velké části zpřístupnil materiály tajné bezpečnosti. Někteří historici mu nicméně vyčítají, že se tam ne vždy pracuje s těmito prameny dostatečně profesionálně a kriticky. Což může poznat i laik: jedna z výstav ke 20. výročí listopadu, kterou Ústav uspořádal, ukazovala například portréty příslušníků STB s jejich civilními jmény a životopisnými daty. Nic víc. Smysl takové akce nebyl zřejmý: buď tito lidé něco závažného spáchali, a pak by měli být před soudem. Anebo se jim nedá nic trestného dokázat. Ale pak neměli být na pranýři. Němečtí historici se takovému zacházení s minulostí právem podivovali s tím, že u nich by nic podobného nebylo možné. České kolegy z Ústavu to nezarazilo, nýbrž potěšilo: u nás to možné je! Právě. Tohle možné je. Ale odsoudit Grebeníčka seniora za to, co páchal na vězních, se nepovedlo až do jeho smrti. Minulost neskončila. A proto zůstává tak důležité, kdo Ústav pro studium totalitních režimů nakonec povede.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.