Horký konec školního roku

A to nejen nominálně, nýbrž i v přepočtu na kupní sílu, popřípadě vyjádřeno procentuálním podílem HDP na osobu. Kdyby se měli platově vyrovnat učitelskému průměru EU, musel by jim stát okamžitě začít platit o třetinu víc.

Obdobně jako v Česku jsou na tom jenom učitelé v Maďarsku, ale i při tomto srovnání se nůžky začnou rozvírat s přibývajícími lety praxe v neprospěch českých kantorů.

I po loňském zvýšení platů státních zaměstnanců o 17 procent a při započítání osobního ohodnocení si učitelé přijdou v průměru jen na 108 procent průměrné mzdy. Zlepšení není na obzoru, protože vláda navzdory svým slibům očividně nemá na školství další peníze.

Podle odborníků by se ovšem jistě našly rezervy, kdyby se inteligentně podpořil kariérní růst jednotlivých učitelů a eventuálně se snížil jejich počet. Na každé škole jsou jistě kantoři, o které přijít by nebyla velká škoda. Ti schopnější by pak mohli dostat víc a nemuseli by se zabývat myšlenkou na odchod ze škol z materiálních důvodů.

Jak ovšem naznačuje další jobova zvěst, tentokrát z ministerstva školství, uvažuje současné vedené resortu způsobem spíše opačným: místo o zkvalitnění a zeštíhlení učitelských sborů se očividně rozhodlo postarat se jim o to, aby měli všichni učitelé, schopní i neschopní, pokud možno zase plné třídy.

Návrh na zrušení víceletých gymnázií je v českých poměrech evidentním krokem zpět a nikoli, jak to ministr odůvodňuje, snahou zamezit ranné selekci dětí na intelektuální elitu a na „zbytek“.

Příklady ze zahraničí, které mají správnost tohoto záměru doložit, jsou zavádějící a někdy i vysloveně falešné.

Víceletá gymnázia rozhodně nepřežívají jenom v Rakousku, jak jsme to v těchto dnech mohli z ministerstva slyšet, nýbrž prosperují ve všech německých spolkových zemích, které mají konservativní tradici. Tedy například v sousedním Bavorsku. Do škol s vyššími nároky chodí ale nadané děti zrovna tak ve Francii nebo v Anglii.

Ať už jsou ale školské systémy v zahraničí orientovány spíše na jednotlivé typy škol, anebo na výraznou podporu nadanějších žáků v rámci integrované školy, vyznačují se především propustností. Důraz je kladen na optimální rozvoj talentů a schopností tak, aby byla v co největší míře zajištěna rovnost šancí.

Zdejší analýzy naproti tomu dokládají, že školská soustava má tendenci nerovnosti, pocházející z rodin, spíše reprodukovat a zvětšovat, než tlumit a vyrovnávat. Třídy zvláštních škol, plné romských dětí, jsou toho obzvlášť křiklavým dokladem. Ovšem dokladem rozhodně ne výjímečným. V subtilnějších formách pokračuje tato selekce napříč všemi stupni českého školství.

Chtít tohle změnit tím, že se zruší jeden typ škol, nota bene jeden z těch relativně úspěšných, je totéž jako vylévat s vaničkou dítě.

Ve „Zprávě o vývoji české společnosti v letech 1989 až 1998“ konstatuje tým sociologů v kapitole o vzdělání, že staré obsahy a metody vzdělávání sice i nadále přetrvávají: autoři však zároveň odhadují, že alespoň v 15-20 procentech škol byl nastolen „partnerský“ vztah mezi učitelem a žákem a potlačen encyklopedický přístup“.

Jde o školy, ve které měli pedagogové odvahu přestat předstírat vševědoucnost a místo na transfer informací se soustředit ve třídě na týmovou práci. To je ten základní předpoklad k tomu, aby školní lavice plné dětí přestaly být pro učitele nutným zlem a staly se naopak předností, přesně podle starého úsloví o více hlavách, které mají víc rozumu.

Děti z takovýh tříd sice asi nebudou vědět, jak se jmenovala „Prodaná nevěsta“ za svobodna, zato budou schopny nezávisle myslet a aktivně sdílet svět informací, což je předpoklad jak individuálního životního úspěchu, tak úrovně celé společnosti a především jejího rozvoje směrem k demokracii.

Když už tedy chce ministr Eduard Zeman likvidovat školy, měl by je vybírat pod tímto a žádným jiným aspektem. Zabil by přitom hned dvě mouchy jednou ranou.