Holokaust musíme připomínat pořád, vyzývá publicista Baroch, autor knihy Mengeleho dvojče A-782

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Dvojčata Jiří a Josef Fišerovi se svou starší sestrou Věrou. Snímek pochází z roku 1938. Věra později zahynula v plynové komoře, stejně jako matka dětí. Věře bylo tehdy 10 let.
0:00
/
0:00

Novinář a publicista Pavel Baroch se dlouhodobě zabývá moderní historii. Nedávno mu vyšla kniha o posledním žijícím dvojčeti v Česku, které přežilo Osvětim. 

„Vždycky si říkám, jak je možné, že něco takového vůbec existovalo. Je neuvěřitelné, že ve 20. století vznikl plán na hromadnou likvidaci lidí, strojovou, tovární. Myslím, že připomínat to musíme pořád. Zvlášť v současné době, kdy se po Evropě objevují antisemitské útoky a narážky,“ říká Baroch.

Jiří Fišer (vlevo) se jako osmiletý se dostal do Osvětimi. Jeho příběh zmapoval novinář Pavel Baroch v knize Mengeleho dvojče  A-782

Knihu Mengeleho dvojče A-782 sepsal na základě vzpomínek Jiřího Fišera. Seznámil se s ním, když hledal pamětníka, aby o něm napsal v souvislosti s výročím osvobození Osvětimi.

„Je neuvěřitelně vitální. Při první schůzce jsme si povídali několik hodin. Článek, který jsem napsal, se mu líbil a po několika měsících se mi svěřil, že by byl rád, kdyby jeho životní příběh někdo zaznamenal knižně. To se nedalo odmítnout,“ popisuje publicista.

„Všechno, co si pamatoval, mi řekl. Chtěl to sdělit. Uvědomuje si, že je zapotřebí o tom mluvit, neustále si to připomínat,“ říká. „Dokonce jsme spolu navštívili Osvětim, kde strávil ty nejkrutější okamžiky svého života. Byl překvapený, kolik tam bylo lidí. Řekl, že je to dobře,“ vzpomíná Baroch.

Štěstí v neštěstí

Jiří Fišer a jeho dvojče Josef přijeli do Osvětimi z Terezína jako osmiletí na jaře 1944. „Bratry si tam pro své nelidské pokusy vyhlédl doktor Mengele, přezdívaný Doktor Smrt. Zní to paradoxně, ale zachránilo jim to život, maminka se sestrou skončily v plynové komoře. Kdyby si Mengele dvojčata nevybral, pravděpodobně by tam skončili také,“ míní publicista.

Podle něj měli Jiří a Josef i další štěstí v neštěstí. „Mengele na nich nedělal ty nejbrutálnější pokusy, pravděpodobně proto, že byli ještě malí. Nejhorší zvěrstva na dvojčatech, jako například vzájemné sešívání těl, propojování cév a žil, prováděl až na větších dětech.“ 

I tak si bratři prožili peklo. Například jim vstříkával do očí nějakou tinkturu a snažil se měnit jejich barvu ze šedozelené na modrou. Mengele chtěl udělat německý typ. Samozřejmě se to nepovedlo, ale kluci měli štěstí, že neoslepli. Zkoušel na nich i nějaké exotické choroby a sledoval, jak se projevují, jestli u obou stejně. Pan Fišer mi vyprávěl, že po nějaké injekci upadal do bezvědomí, propadal se do tmy, byl několik dní úplně mimo. Takových pokusů bylo víc,“ dodává Baroch.

Štěstí měli bratři i v tom, že všechny Mengeleho experimenty přežili a dočkali se konce války. „Byli převezeni na korbě sovětského vojenského automobilu do Košic, kde byl dětský domov. Tam je po půl roce našel strýc, který je pak převezl zpátky na Moravu, do vesnice u Brna, kde vyrůstali. Jiří Fišer se pak dostal na vojenské gymnázium, ale jako voják z povolání moc dlouho nevydržel. Po propuštění do civilu se uplatnil v elektrotechnickém průmyslu,“ přibližuje novinář.

Silné příběhy

V současné době Baroch připravuje další knihu, která se bude týkat druhé světové války a holokaustu. „Domluvil jsem se s jedním člověkem na tom, že bychom spolu sepsali osud jeho maminky, která skončila ve 14 letech v Terezíně. Byla tam tři roky,“ popisuje. „Příběhy lidí, kteří byli v Terezíně, Osvětimi nebo v jiném koncentračním táboře jsou do značné míry hodně podobné, ale zároveň strašně jiné. Jsou to strašně silné příběhy,“ dodává publicista.

„Dívka, o které chci psát, byla na podzim 1944 také zařazena do transportu do Osvětimi. Byl to jeden z posledních transportů, který se chystal. Maminka té dívky, která byla také v Terezíně, zfalšovala dokumenty a do Osvětimi jela místo své dcery. Skončila pak v plynové komoře,“ přibližuje.

Zajímavé je na příběhu podle něj také to, že o svých traumatizujících zážitcích z Terezína žena nikdy nemluvila. Podle jejího syna se o tom zmínila jen jednou – v září 1968, když utíkali před sovětskými tanky.  „Ve Vídni, ve sportovní hale plné československých uprchlíků, se jí vrátily vzpomínky z dětství. Když viděla to množství lidí, zarazila se a prohlásila: Už nikdy nechci zažít koncentrák. Po její smrti pak syn začal pátrat po matčině osudu a shromáždil spoustu zajímavých informací. Takže bychom to teď rádi dali do knižní podoby,“ dodává novinář a publicista.

Poslechněte si celý rozhovor Naděždy Hávové s Pavlem Barochem.

Spustit audio
autoři: Naděžda Hávová , Katka Brezovská | zdroj: Český rozhlas

Odebírat podcast

Související