Hojící se jizvy Peru V

Ráno nasedáme v ekvádorském městě Guyaquil do starého autobusu, před sebou plánovaných 8 hodin cesty, ze kterých se nakonec vyklube 12 a já budu litovat ranního mléčného batida z ostružin a banánu. Projíždíme provincie Guayás a El Oro, hlavní centra banánové produkce Ekvádoru. Cesty lemují nekonečné lány banánovníků, které jen občas přeruší kakaovníky či mango. Severní Peru pak rychle mění tváře – chvíli vypadá jako vyprahlá poušť někde v okolí Madridu, po pár kilometrech zase jako kamenitá pustina Afghanistánu. Jak se ale takové sucho slučuje s pěstováním banánů?

Můj spolucestující, Alistair Smith z britské organizace Banana Link, mi vysvětluje, že právě tohle sucho Peru umožnilo pěstovat z 95 % bio banány. Nemocem ani škůdcům se tu nedaří a navíc se jim sem přes přirozenou bariéru hor špatně dostává. Kromě toho tu většina plantáží nemá víc než pár hektarů. V 70. letech je v pozemkové reformě dostali tátové dnešních farmářů. Obrovské monokultury tu tedy nenajdete, Peru je prostě trochu jiný příběh než střední Amerika nebo Afrika.

Na inspekci

V jídelně na rohu ulice ve městě Sullana v provincii Piura plánujeme detaily naší návštěvy spolu s místními odboráři. Juan na mě působí už od začátku trochu agresivně, jeho kolega Darwin všemu ale dodává rovnováhu svou mírností. Chceme navštívit banánové plantáže v okolí Sullany, které jsou zapojené do systému fair trade. Organizace Fairtrade International, která udává standardy certifikačního systému Fairtrade a vlastní onu známou modrozelenou známku, tu v současné době řeší neshody mezi odboráři a fairtradovými pěstiteli. My bychom měli pomoci zjistit, kde problémy vznikají.

Pracovníci peruánského fairtradového družstva CEPIBO při společném setkání v místní škole|foto: Barbora Mrázková

Vybrat si v jídelně něco k obědu není jednoduché, pokud vás neláká hovězí jazyk nebo dušená koza. Polévka se jeví nejpřístupněji, ale na stole mi nakonec přistane velká mísa se spoustou neidentifikovatelných kostí, kůží a chrupavek, skrývající pod tím vším trochu vývaru. Přichází pro nás Carlito, Karlíček, náš řidič. Na Peruánce je opravdu velký do všech směrů a nerozeznává pravou od levé, což nám trochu ztěžuje navigaci.

Po cestě do vesničky Chalacala Alta se dozvídám detaily – plantáže v údolí řeky Chira patří drobným pěstitelům banánů sdruženým do družstev. Ta mají certifikaci fairtrade, platí pro ně tedy veškerá pravidla týkající se minimálních výkupních cen, které musí pokrýt náklady na produkci i důstojný život, možnosti předfinancování, sociálního příplatku určeného pro rozvoj komunit, produkce s ohledem na životní prostředí nebo třeba zákaz dětské a nucené práce.

Kdo hledá…

Na místní situaci se ale tak trochu ukazují limity certifikace fairtrade. Protože jsou totiž družstva certifikovaná jako organizace drobných pěstitelů, nevztahují se na ně pravidla pro nájemnou práci, jako je tomu běžně u větších plantáží. A to ačkoli zaměstnávají spoustu lidí zajišťujících sklizeň. Odtud tedy pramení neshody mezi místními odboráři a fairtradovými pěstiteli a jejich zaměstnanci.

Pracovník peruánského fairtradového družstva ASPBOH (Asociació de Productores de Banano Orgánico Huangala) na plantáži|foto: Barbora Mrázková

Zajímá nás, jestli a jakým způsobem družstva porušují jejich práva, a tak se jich snažíme vyzpovídat co nejvíc. Ve vesnici kousek od Chalacala Alta se scházíme ve škole a banánoví muži si stěžují na krátkodobé smlouvy, nedostatek rukavic či nevyplácení příplatků za práci v noci a v neděli.

Kde jinde než na obědě

Další setkání máme v restauraci – tedy na dvorku malého hliněného domku, kde občas maminka s dcerou uvaří pro sousedy. Místní specialita ze syrové ryby, salát ceviche, se jí z jednoho talíře, akorát má každý svou lžičku. Láhev piva taky koluje – každý si nalije tak na jeden hlt a pošle ji dál.

Zatímco se začínají trousit sousedi nesoucí si vlastní lavice a stoly, přemýšlím o všech těch cestovatelských pravidlech, která mě mají ochránit před hněvem místních božstev a vlastního žaludku. Se zaměstnanci u stolu mluvíme o jejich pracovních podmínkách a já se nevyhnu relativizování. Když jsem před rokem úplně stejně zpovídala lidi v Kostarice a Guatemale, probírali jsme nebezpečné chemikálie, se kterými musí pracovat, výhrůžky, vyhazovy nebo každodenní strach o vlastní život. Tady jsou problémy mnohem méně vážné, přestože se nedají přejít.

Banánový svět

Pracovník peruánského fairtradového družstva ASPBOH (Asociació de Productores de Banano Orgánico Huangala) nosí velké trsy banánů na rameni z plantáže a věší je na háky |foto: Barbora Mrázková

Na druhý den máme namířeno na plantáže, kam nás pozvali lidé z družstev Vaiquiquira, Huangala a Chalacala. Na poslední chvíli si vzpomenu na hejna krvelačných mušek z Guatemaly a běžím nazpět pro dlouhé kalhoty. Místní nosí klidně tři vrstvy, aby se aspoň trochu ochránili, na druhou stranu pak ale na plantáži mnohem víc trpí vedrem a vlhkem. Jediné, co člověka trochu konejší, je zvuk banánových listů, které občas rozezní závan větru.

Balírny jsou mnohem menší než ve Střední Americe, vypadají vlastně jen jako malé přístřešky s rákosovou střechou. Na jednom konci balírny jsou háky, kam se věší velké trsy banánů, na druhém konci zabalené krabice. Mezitím sprcha a koupel, aby se banány zbavily lepkavého latexu, rozdělení na menší trsy, zvážení, ošetření proti plísním, nálepka, uvelebení v banánové krabici a cesta do hlubin chladícího kamionu. Všechno je velice rychlé, protože je potřeba splnit denní normu, ale zároveň velice něžné, neboť my v Evropě nemáme rádi banány se skvrnami, což může zajistit pravě pouze delikátní zacházení.

Nořím se hlouběji do plantáže a zkouším dohonit muže sklízející velké trsy. Jeden z nich nese bambusový žebřík a lano, kterým pomaličku spouští trsy vážící až 40 kilo na kožený polštář na rameni dalších. Čas na oběd je jediná přestávka za celý den.

Naši návštěvu prodlouží stávka rybářů na silnici do Ekvádoru, a tak se zvládneme setkat se 200 místních zaměstnanců a asistovat u jednání mezi odboráři a fairtradovými družstvy. Některá ztroskotají na osobní antipatii aktérů, jiná zase na nedostatku vyjednávacích schopností a schopnosti kompromisu na straně odborářů. Popřípadě na místním zvyku mluvit přes sebe, skákat si do řeči nebo ostentativně telefonovat. Všechny strany se ale nakonec zaváží ke spolupráci a slíbí stát se pokusným králíkem organizace Fairtrade International, která spolu s nimi zkusí dát dohromady hlavní problémy a řešení převtělit do nových standardů.

Autorka pracuje v neziskové společnosti NaZemi jako koordinátorka kampaně Za férové banány!