Hlídat peníze

"Jak by nebyla", opáčil mu profík. "Vy intelektuálové jenom ohrnujete nos, praktickou politikou pohrdáte. Copak byste chodili ode dveří ke dveřím a přesvědčovali lidi? Vysedávali na schůzích, dohadovali se tam, roznášeli letáky, pořádali party, sbírali peníze? Ne, ani vás nehne. Sedíte radši doma. Co nám tedy zbývá, když dobrovolníky nemáme? Musíme si tu namáhavou politickou práci zaplatit. A můžeme na to sehnat peníze jinak než korupcí? Tak když nechcete nic dělat, nestěžujte si".

Podobnost s českou situací není náhodná. Americká politika byla dlouho těžce zkorumpovaná. Teprve až po velké hospodářské krizi se v roce 1933 začala zavádět pravidla, která měla odlišit podvody od poctivého podnikání. Stručně řečeno, začaly se hlídat peníze. Trvalo však ještě dalších třicet let, než se politici museli začít před veřejností svlékat doslova donaha: Kongres začal vést boj, aby peníze nebyly v americké politice tím rozhodujícím. Majetek politiků je pod drobnohledem, existují přísná pravidla pro poskytování podpory ve volbách, atd.

I tak výdaje na volební kampaně neustále rostou. Prezident Clinton poslední den v úřadě omilostnil pachatele největšího daňového úniku v dějinách USA, o provázání Bushovy administrativy s businessem není pochyb, krachy firem jako ENRON ukázaly, že se pravidla dají obcházet, a návrh na jejich zpřísnění, který šéf americké Komise pro cenné papíry opakovaně podával, dlouhá léta zabíjeli rukou společnou a nerozdílnou představitelé obou hlavních politických stran. Nakonec však americká vláda musela pravidla zpřísnit.

Co z toho plyne? Strany potřebují peníze, aby byly vidět. Všechny, bez rozdílu. Čekat, že vznikne strana "poctivých lidí", která bude jiná než ty ostatní, je stejně marné, jak čekat v veřejném domě, až se z něho stane klášter. Spíš bychom měli - podle starého českého přísloví, že "příležitost dělá zloděje" -, chtít po politicích nastavení takových pravidel, aby se "příležitosti" omezily.

V první verzi daňových zákonů, které přijímala polistopadová garnitura, figurovala majetková přiznání. Věděli jsme, že bez možnosti kontrolovat majetek proti příjmům se korupci otevře volné pole. Klausova koalice, tedy ODS, KDU-ČSL a ODA, toto ustanovení ze zákona o správě daní a poplatků v prosinci 1994 vyhodila. Tím se definitivně otevřela cesta pro transformaci se zhasnutými světly. Na to by se nemělo zapomenout.

Zákon o střetu zájmů, který přijala Česká národní rada, byl napsán podle vzoru zákona platného v Německu. Ač dnes na něj kdekdo nadává, že je neúčinný, hrdě se hlásím k jeho autorství. V té době Federální shromáždění odmítlo odhlasovat zákon v "americké verzi", tedy zveřejňování majetkových poměrů politiků, a bylo zřejmé, že kdyby se o totéž pokusila ČNR, dopadne to stejně. Občanské hnutí mělo sice nejvíc, 44 poslanců, ale to na většinu nestačilo. Proto jsem navrhl německou verzi, v níž se údaje o příjmech skládají do rukou předsedy příslušné parlamentní komory. Sankcí je, že předseda zveřejní porušení zákona.

Pokud by si veřejnost takových poklesků všímala, byl by to dostatečný trest: místopředseda ODS Čermák musel rezignovat proto, že svůj Mercedes od bratří Helbigů v přiznání neuvedl. Preference ODS se nehnuly ani o desetinku procenta. Politici pochopili, že korupce není parametrem.

Citlivost veřejnosti na "nestandardní" chování politiků je však klíčem ke zlepšení poměrů. ODA prošel pokus zbavit se podvodem svého dluhu, i když její předseda byl v té době ministrem spravedlnosti. Miroslavu Mackovi jako vysokému funkcionáři ODS prošla privatizace Knižního velkoobchodu - a podnikatelé to pochopili jako názorné gesto vlády, že se zhasíná. V roce 2001, když si vyinkasoval 10 milionů za "poradenství" při privatizaci České spořitelny - podle jeho tvrzení za rady, podle názorů v kuloárech za ochotu "nebránit" privatizaci, což by někdo mohl považovat až za vydírání, už veřejnost reagovala citlivěji a pan místopředseda ODS se z vysoké politiky odporoučel.

Na stránkách Lidových novin si teď založil VUML - Večerní univerzitu Mackova liberalismu. Tristní čtení.

Není náhoda, že země, kde je nejnižší korupce, jsou země, v nichž jsou finanční příjmy nejen politiků, ale i občanů zcela transparentní. V severských zemích jsou veřejně dostupné sumární řádky daňových přiznání. Tyto země mají efektivně prosperující ekonomiky přesto, že mají vysoké daně, a úroveň jejich sociálních služeb je nejlepší na světě.

Jenže se obávám, že kdyby se udělal průzkum veřejného mínění, jestli jsou občané ochotni se s takovou praxí smířit, tak dopadne špatně. Navenek hlasitě korupci odsuzujeme, ale přijmout pravidla, která by ji ztížila, se nám nechce. Jenže korupce se začne řešit teprve tehdy, když strany na své korupční jednání doplatí.

Premiér Gross by měl nepochybně vyvodit závěry z toho, že neuměl uspokojivě vysvětlit, jak financoval svůj byt. Doufejme, že to na sjezdu udělá, jinak svou stranu těžce poškodí. Na druhou stranu, ČSSD alespoň prosazovala majetková přiznání. ODS, KDU-ČSL i Unie svobody jsou kategoricky proti nim, ačkoliv za sebou táhneme dědictví divokých devadesátých let ve výši mnoha set miliardových dluhů. Přitom čelní politici všech tří stran by také měli co vysvětlovat. Odkud má např. Unie svobody peníze na billboardové kampaně ministra Němce? Zveřejní vysvětlení?

V případě premiéra Grosse omluva situaci nenapraví. V případě politických stran jsou omluvy ovšem nezbytností, protože jedinci mohou odejít, strany zůstávají. ODS se za devadesátá léta dodnes neomluvila: co víc, hlásá stejná hesla, po jejichž křídly korupce utěšeně kvetla. To je důležité a varující, možná víc, než aféra okolo premiéra.