Historický pramen: iluze

Každý národ se snaží vylepšit svůj vlastní obraz k podobě jakéhosi obrazu ideálního, jenž je normou i měřítkem, mírou a měrou. Obraz tohoto druhu by umožnil posuzovat zlo i dobro a všechno, co se odehrává mezi těmito krajnostmi našeho morálního vnímání, a všechno by bylo podřízeno imaginárnímu "vyššímu řádu".

Nejsme-li ve vytváření iluzí, pověr a legend o vlastních dějinách a jejich všeobecném vnímání na světě žádnou výjimkou, v něčem se přece jen lišíme. V knize Národní hymny se lze přesvědčit, že všechny národy světa zpívají o vlastní velikosti, neporazitelnosti, hrdinství, odhodlání, udatnosti, o všech krásných a ušlechtilých vlastnostech člověka a přisuzují je samy sobě. Jen my se tážeme (jako jediný národ na této planetě): Kde domov můj?

Sloku, v níž nám autoři hymny z Fidlovačky aneb žádného hněvu a žádné rvačky nabízeli odpověď: mezi Čechy domov můj, nezpíváme. Snad proto, že vymezení není topografické, ale etnické. Naznačovali bychom tak, že jsme nepřijali docela bezvýhradně rozhodnutí praotce Čecha o pobytu kolem hory Říp, v krajině hučících borů na skalinách a zemském ráji na pohled, a snad bychom tím i tvrdili, že je nám vlastně docela jedno, kde se náš pozemský pobyt bude odehrávat. Hlavně že to bude mezi Čechy.

Přidržel bych se účelově onoho závazného prohlášení, o pobytu "v zemském ráji na pohled, kde kvetou samé jara květy".

Národnímu sebevědomí to ovšem dělá nesmírně dobře a hojivě a konejšivě, a konvenuje to i národní duši, když sami sebe přesvědčujeme, že i naše role historická je v podstatě idylou v rozměru vypjatého hrdinství (viz Jan Žižka a jeho Boží bojovníci) a nezměrného utrpení (viz potyčka na Bílé hoře). A pochopitelně, v naší interpretaci, na níž pilně pracovali především exaltovaní a romantičtí obrozenci, nutně následuje doba Jiráskova Temna, jejíž bytostnou součástí je heroické úsilí o zachování českého jazyka, nesmiřitelná bitva proti nesnesitelnému útlaku kletých Habsburků a konečné vítězství v podobě vzniku Československého státu s následnou kanonizací T. G. Masaryka, k níž mocně přispěla nekritická oddanost Karla Čapka Hradu.

Vystavení Kodegu gigas (Ďáblovy bible) v pražském Klementinu na podzim roku 2007 je kromě jiného i příležitostí ke kritickému zhodnocení našich dějin.

Vzácný a jistě unikátní konvolut Kodex gigas vznikl, jak známo, v klášteře v Podlažicích u Chrasti. Je ovšem také známo, že klášter vyplenili husité v roce 1421, v onom zvláštním a krutém roce fanatického a fatálního běsnění, které mělo své příčiny ve svém pravém opaku: v denodenním očekávání příchodu Krista a vzniku rajsky poklidného a spravedlivého Království božího.

Očekávání se ovšem změnilo v hysterii, hysterie v amok a amok se proměnil ve válečnickou krutost a brutalitu. Šelma v lidské duši ucítila krev a probudila se.

Jestliže do té doby žil benediktinský klášter v přirozené a organické symbióze se svým okolím, v husitských válkách byla harmonie, nebo možná lépe řečeno společenská struktura, dokonale narušena.

Bylo zapomenuto, že mnišský řád vybudováním kláštera zahájil systematické osidlování kraje, že jej spravoval nejen duchovně, ale také ekonomicky. Mniši zakládali pole, louky, rybníky, hospodářské usedlosti; kraj bohatl s klášterem a klášter nabýval na významu s krajem.

Upřímně řečeno, dodnes se o významu řádů (nebo církve jako takové) v tomto smyslu příliš nehovoří. A nečiní tak ani církev sama, alespoň ne tak viditelně, aby se civilizační úsilí středověku, bezesporu kulturně nesmírně bohatého období, dočkalo své vlastní satisfakce.

Raději tak setrváváme v představách například o husitství tak, jak je nám koloroval Alois Jirásek, jak je nám později nařídil profesor Zdeněk Nejedlý - za mohutné podpory a souhlasu komunistů. Z Jana Husa se stal pomalu předseda agitačního střediska KSČ a z Jana Žižky partyzán, jemuž nebylo dopřáno bojovat v jednom šiku se sovětskými soudruhy.

Korunu všemu nasadila profesionální, leč zcestná husitská trilogie Otakara Vávry, která nám sice v barevném filmu podává líbivý obraz husitských válek, ale má jednu chybu: se skutečností a s historickou pravdou má jen málo společného.

Jinými slovy: měli bychom si přiznat, že zničení podlažického kláštera byl prostě zločin, přestože byl spáchán za zpěvu písně Ktož sú boží bojovníci.