Historická událost středního dosahu

V situaci, kdy se nic podstatného nemění, věru, nikdo nemůže ani vyhrát, ani prohrát. I přes pateticky znějící údaj o snížení strategických jaderných arzenálů o 30% jedná se ve skutečnosti o sešrotování maximálně dvou stovek hlavic. Strop 700 nosičů v bojeschopném stavu již nyní o celou stovku jednotek převyšuje množství nosičů, kterým reálně disponuje Rusko. Experti mají za to, že počty ruských nosičů jaderných zbraní v příštích letech budou nadále klesat – nikoli proto, že by Rusko toužilo po úplném jaderném odzbrojení, nýbrž proto, že rakety zděděné po Sovětském svazu již dávno přesluhovaly veškeré myslitelné lhůty životnosti. Zevrubná analýza protokolů připojených ke smlouvě vede odborníky ke konstataci, že ujednané podmínky fixují relativní převahu americké strany.

Je jasné, že jak co do počtu nosičů a bojových hlavic, tak co do způsobu jejich započítávání, museli Rusové značně slevit ze svých původních požadavků, aniž by pro sebe vyjednali nějaké zásadní výhody. Jako svůj úspěch předkládá Medveděv úmluvy v oblasti telemetrie – výměny verifikačních údajů o startech raket a zkouškách protiraketových systémů. V Praze ruský prezident v žertu prohlásil, že za dobu předběžných jednání se z něho stal na slovo vzatý odborník v oblasti telemetrie. Jaký je tedy výsledek tohoto titanického úsilí? Ve smlouvě čteme, že strany se zavazují dojednat rozsah výměny telemetrické informace. Jinými slovy, o tom se bude teprve jednat. Asi se dohodnou, ale zatím se není čím chlubit.

Ani „právně závazné“ uznání vzájemné závislosti mezi strategickými útočnými zbraněmi a protiraketovou obranou nelze pokládat za pronikavý úspěch ruské strany. Jak experti, tak vládní činitelé Spojených států již prohlásili, že zmínka o takové vzájemné závislosti v preambuli smlouvy nic nemění na amerických plánech vybudování takových systémů v Evropě. Ostatně to potvrdili i Rusové tím, že ke smlouvě připojili jednostranné výhružné prohlášení – kdyby v uvedené zmínce spatřovali skutečné záruky, nebylo by zapotřebí žádného dodatečného prohlášení. Skutečnost, že smlouva petrifikuje současný nerovnovážný stav, neznamená však žádné akutní nebezpečí pro kohokoli z toho prostého důvodu, že parita sil nyní není chápána jako jejich rovnost. Je vcelku lhostejno, že Rusko může zničit Spojené státy dvakrát, zatímco Amerika Rusko čtyřikrát.

Žádný z vůdců nikdy neriskne ověřit si v praxi, zda se mu podaří zničit preventivním úderem všechny rakety protivníka. Proč tedy START-2 strhl na sebe tolik pozornosti? V určitém okamžiku se ve Washingtonu rozhodli, že nové nastartování vztahů s Ruskem je radno začít smlouvou v jaderné oblasti, kde Rusko víceméně má síly srovnatelné s americkými. Mělo to vytvořit komfortní rámec pro obnovení vzájemné důvěry. Pozapomněli přitom, že logika takové smlouvy, ať už se to bere z jakéhokoli hlediska, zůstává logikou vzájemného jaderného zadržování, „vzájemného zaručeného zničení“. Proto diskuze kolem smlouvy tolik připomínaly parodii na dobu studené války. Druhým dějstvím této parodie bude proces ratifikace smlouvy. Medveděv totiž požaduje, aby ratifikace probíhala synchronně v zákonodárných tělesech obou zemí. V americkém Senátě smlouva nepochybně bude podrobena zevrubnému rozboru. V ruské Státní dumě si to nikdo dovolit nemůže, neboť Medveděv již předem oznámil, že smlouva je v dokonalém souladu s ruskými zájmy, které si žádný z ruských poslanců netroufne zpochybnit.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.