Historici se stále vracejí k 1. světové válce

S pokračujícím jarem se rychle blíží 100. výročí začátku první světové války a veřejnost je stále hustěji bombardována historickými knihami, ale na rozdíl od mladých mužů, kteří šli v roce 1914 bojovat, si nikdo nemyslí, že to všechno do Vánoc skončí.

Fascinace touto válkou je podle britského týdeníku Economist pochopitelná, protože v ní zemřelo nejméně 10 milionů lidí a více než dvakrát tolik bylo vážně zraněno. Duševních traumat bylo nepočítaně a spousta lidí přišla o domov.

Poprvé, ale nikoli naposledy se na této zkáze podílela organizace a technologie rozvinuté průmyslové společnosti. Válka zničila celé říše a dala na jejich troskách vzniknout novým národním státům. Amerika se stala světovou velmocí, ale k důsledkům války patřil i sovětský komunismus, vzestup Hitlera, holokaust a zmatky na Blízkém východě. Velká válka byla první katastrofou 20. století, z níž vzešly všechny ostatní velké společenské pohromy.

Na Německo se natolik těžce položil stín druhé světové války, že nebylo moc chuti přemýšlet o předchozím konfliktu, o němž se rozšířilo přesvědčení, že za něj nebyla odpovědná jen jediná země. To se změnilo v 60. letech, když historik Fritz Fischer vyvolal velké diskuse tvrzením, že i za počátkem první světové války stály německé sny o nových koloniích, které předcházely nacistické expanzi.

Mnoho Němců přijalo i tuto vinu, ale v postsovětském Rusku přežívají spíše vzpomínky na hrdinství a oběti Velké vlastenecké války než na komunistickou revoluci, která byla důsledkem porážky carského Ruska v roce 1917. Rakousko-uherské mocnářství se rozpadlo na řadu států, které si vykládaly první světovou válku velmi rozdílně.

Vítězná Francie slavila vypuzení agresora, ale čekala ji rychlá kapitulace v roce 1940. Britská vláda se vstupem do války váhala, ale jakmile se rozhodla, pochybnosti se rozplynuly a neoživily je ani ztráty o narůstajícím počtu padlých. Když válka roku 1918 náhle skončila, veřejnost uvítala příměří jako vítězství, ale pak přišla hluboká deziluze a úvahy, že za dva miliony mrtvých mohli i britští politici. K tomu se připojila kritika obrovských německých reparací, které si vynutila hlavně Francie. Oba evropští vítězové se ve 30. letech snažili usmířit Hitlera, a podnítili ho tak k rozpoutání další katastrofy.

Rakousko-uherští důstojníci u muslimského Skalního dómu v Jeruzalémě

Po druhé světové válce zájem o její předchůdkyni na čas opadl, ale pak se stala divná věc. Když se v 60. letech blížilo 50. výročí začátku první světové války, začala o ní vycházet spousta úspěšných knih. Americká historička Barbara Tuchmanová vydala knihu Srpnová děla kritizující chování tehdejších velmocí, která hluboce ovlivnila prezidenta Johna Kennedyho a jeho přístup k řešení kubánské raketové krize z roku 1962.

Britský konzervativní historik Alan Clark nazval svou knihu Osli a soustředil se v ní na počáteční chyby velení britské armády. Autor se oddal stereotypům o zámeckých generálech, kteří pošlou tisíce mužů na smrt, načež se odeberou na dobrou večeři. Odtud pochází jeho fráze o lvech, které vedou osli, jež dala název celé knize.

Současné dějepisectví se věnuje příčinám, strategiím a následkům války, a do jeho diskusí se promítají levicové a pravicové politické preference. Znamenitý konzervativní historik Niall Ferguson napsal knihu Nešťastná válka, v níž důrazně tvrdí, že v sázce nebylo příliš mnoho a cena byla nepředstavitelně vysoká.

Britští a francouzští generálové věděli, co jejich politickým vůdcům uniklo – že válka bude rozhodnuta na západní frontě, že bude dlouho trvat, než vojáci ovládnou nové zbraně, jako byly kulomety a rychlopalné dělostřelectvo, které dávalo výhodu obraně před účinným útokem, a že válku nerozhodnou chytré taktické manévry, ale odolnost proti vyčerpání.

Už mladý Charles de Gaulle, který byl dvakrát raněn, napsal chytrý postřeh: „Co jiného je tento konflikt než vyhlazovací válka? Válka tohoto rozsahu a významu, vedená se zuřivosti, kterou Evropa dosud nepoznala, nemůže proběhnout bez nesmírných obětí a musí se vyhrát. Vítězem bude strana, která si to přeje nejvášnivěji.“

Řada současných historiků se soustřeďuje na roky, které předcházely válce a na její první hrozné měsíce, které do značné rozhodly o tom, co přišlo později. Příčiny konfliktu se nedávno snažili najít dva významní autoři. Kanaďanka Margaret MacMillanová napsala Válku, která ukončila mír, a Australan Christopher Clark přišel s titulem Náměsíčníci – jak šla roku 1914 Evropa do války. Druhé knihy se prodalo 300 tisíc výtisků v sedmnácti jazycích – více polovina z tohoto počtu připadá na Německo.

Francie vzpomínka na 1. světovou válku Remeš

Oba autoři věděli, že se pustili do debaty, která je starší než válka sama. Už před jejími prvními výstřely se snažili státníci vystupovat jako neviňátka reagující na agresivní dravce. Snažili se ovlivnit veřejné mínění nejen doma, ale i v Americe, která vstoupila do války až roku 1917. U Margaret Macmillanové je hned jasné, na čí straně jsou její city, když popisuje, jak Němci v srpnu roku 19144 surově vyplenili krásnou historickou Lovaň. Neutrální Belgičané si troufli na obranu a němečtí vojáci si vybili zlost na městě a jeho obyvatelích.

Císař Vilém je u paní Macmillanové zbrklá obluda milující armádu, elegantní uniformy a romantickou představu o neúprosně rostoucí německé moci. Hlavní odpovědnost za válku nese podle autorky Německo a v menší míře i Rakousko-Uhersko. Německý generální štáb byl odhodlán vést válku na dvou frontách a Vídeň pomohla trestným úderem po sarajevské vraždě korunního prince Františka Ferdinanda. Tři muži, kteří se mohli rozhodnout mezi válkou a mírem, byli císař Vilém, šéf generálního štábu Helmut von Moltke a kancléř Theobald von Bethmann-Hollweg, který prohlásil, že skok do tmy má svou přitažlivost.

Pro historika Christophera Clarka to nebylo tak jednoduché. Jeho Náměsíčníci jsou ukázkou pečlivého rozboru nesčetných pramenů, který konstruuje složitý obraz, kde nedostatek spolehlivých informací, chybné předpoklady a sžíravá nedůvěra nutí hlavní aktéry, aby se se zavázanýma očima pustili do mnohostranné šachové partie. Tím se nesnižuje role bojechtivosti a imperialistické paranoie rakouských a německých politiků, ale Němci nebyli jediní imperalisté a nejen oni podléhali paranoie. Podle Christophera Clarka nebyl začátek války zločin, ale tragédie.

V tomto světle by se mělo pohlížet i na ruské rozhodnutí mobilizovat na obranu Srbska. Slovanská solidarita měla v Petrohradě jistě svůj význam, ale pravděpodobně to nebyl jediný důvod, proč riskovat válku. Rusko se obávalo tureckých bitevních lodí, které by mohly v Černém moři zablokovat jeho vývoz. Přesto byla ruská mobilizace nepředložená a byla nemyslitelná bez francouzské podpory na Balkáně. Obě velmoci vzájemně svázaly svůj osud.

Jiným důležitým tématem je zhroucení mezinárodního řádu, který udržoval dlouhý mír 19. století. Když měly velmoci za to, že jejich soupeři jsou slabí a chybí jim odhodlání, tak se z malých krizí stávaly velké. Evropu neuvrhla do války existence dvou nepřátelských aliancí, ale jejich slabost a vnitřní vzájemná nedůvěra. Rozhodnutí vycházela spíše z nahodilých situací než z pořádného strategického plánu.

Vojáci v 1. světové válce v Alpách

Historik Christopher Clar uzavírá, že protagonisté roku 1914 byli náměsíčníci, ostražití ale nevidoucí, posedlí sny a slepí k realitě hrůzy, do níž uvrhli svět. Ale byli tito protagonisté opravdu slepí? Všichni věřili ve vítězství a někteří byli dokonce přesvědčeni, že válka bude rychle rozhodnuta. Ale byli mezi nimi i pesimisté včetně šéfa německého generálního štábu a britského ministra zahraničí Sira Edwarda Greye, kteří si nedělali iluze o tom, co přijde.

Podle dopisovatele týdeníku Economist byly za počátek války odpovědné tři z pěti hlavních válčících stran — Německo, Rakousko-Uhersko a Rusko. Největší vinu mělo Německo, protože mělo víc a lepších možností, jak se rozhodnout. Chceme-li odpovědět na otázku, zda byla válka nezbytná nebo zbytečná, tak platí současně obě odpovědi.

Evropské velmoci spolu roku 1914 určitě nemusely začít bojovat. Ale jakmile boje začaly a byly jasné stále širší válečné cíle Berlína, z války se stal boj, který liberální demokracie včetně Ameriky, jejíž vstup podlomil vojenskou morálku Německa, musely vyhrát. Knih o Velké válce bude jistě i nadále přibývat a nebude to marné. Téma je velmi složité a stále nabité emocemi, protože tato katastrofa dala podobu modernímu světu.

Zpracováno ze zahraničního tisku.

autor: Jan Černý
Spustit audio