Hana Vohryzková: Zlý sen v Dykově 14
Blížila jsem se ke známé ulici a už z dálky viděla hrozny růžových květů magnólií. Jsou pohádkově krásné, ale žloutnoucí listy každým jarem varují, že se blíží neodvratně jejich zánik. Škoda, že jejich éra bývá tak krátká, ale není to tak se vším? Co je krásné, mívá krátkou životnost, ale pak se vrací ve vzpomínkách.
Už kolikáté jaro procházím touto ulicí k vile, jejíž historie je velmi pohnutá, původně patřila židovské rodině, která byla pravděpodobně transportována do některého z koncentračních táborů ve 40. letech minulého století.
I když je podivné, že tak bohatí lidé by nenašli příležitost uniknout z hitlerovských spárů. Před několika lety se zajímali jacísi Australané, známí původních majitelů, o jejich osud, ale co se dozvěděli, co vypátrali, nevím. Jisté je, že po roce 1989 se nikdo o majetek nepřihlásil.
Myslím, že z řad pamětníků dosud žijících by se našli ti, kteří by doplnili mé vzpomínání A tak, milá Dykovko, vilo s krásnou kvetoucí zahradou, ukrýváš v sobě četná tajemství, která zůstanou pravděpodobně nadále skryta i před novými majiteli.
Gestapo, KGB a rozhlas
Za nacistické okupace vilu zabralo gestapo, po válce sovětská bezpečnost a po 1948 roce se stala majetkem Československého rozhlasu. Zažila 50. léta, kulturní obrodu 60. let, normalizaci a od roku 1997 poskytla azyl české sekci Svobodné Evropy, jakémusi hybridu, který vznikl spojením Svobodné Evropy s Českým rozhlasem.
Kdo měl zájem navazovat na tradici mnichovského vysílání, naladil si střední vlnu 639 s logem Rádio Svobodná Evropa Český rozhlas 6 a od roku 2002 stanici s omezenou vysílací dobou už jen jako Český rozhlas 6.
Tak to vidíš, Dykovko, co všechno pamatují zdi, sklepení i podkroví chátrající vily. A co tě čeká v 21. století, suď Bůh.
Hledá se kupec
Hledá se kupec, nebo dokonce se už našel. Vedení mlží, ví – neví… Jako černá můra mě tíží představa, zrozená ze snu, že zahrada, kde jsme sedávali a hledali inspiraci pro další práci, pořádali večírky, odkud jsme hleděli za jasného počasí až kamsi za obzor, změní svůj styl. Ovlivněn jiným vkusem, popřípadě nevkusem a před vilou budou možná parkovat černé limuzíny s temnými neprůstřelnými skly. Mám se obávat, aby se sen nestal realitou?
A tak Dykovka, jak ji důvěrně nazýváme, čeká na svůj ortel, pomalu chátrá a kupec bude muset být značně solventní, aby ji zrestauroval, doufám, že to udělá s vkusem. Jenže tam, kde je hodně rychle nabytých peněz, nebývá vždy dostatek úcty a uměleckého citu k památkám. A tam, kde peníze chybí, rozhoduje pouze úspěšný byznys.
Taková vize příštích let prohlubuje vrásky nejen na čele, ale i v duši, a tak se radši ponořím do vzpomínání, kde každý příběh má jasný začátek a jistý konec.
Poprvé...
Kdy jsem poprvé překročila práh této vily? Ulice se tenkrát jmenovala Hviezdoslavova a já jsem jako studentka vysoké umělecké školy asistovala dnes legendárnímu, tehdy mladému, téměř začínajícímu režiséru Karlu Weinlichovi. Na zahradě kvetly růže, dokonce na stejném záhonu jako dnes – o jejichž trny jsem se popíchala, když jsem trhala na příkaz pana režiséra poupata, aby je pak věnoval s náležitou pozorností herečce, jež hrála hlavní roli a se kterou se později oženil – tak galantní byli tehdy režiséři!
V jediném, ale dobře vybaveném studiu se natáčely především pohádky, později pořady armádního rozhlasu a v období sedmdesátých a osmdesátých let se tu usadila Zelená vlna.
Čas od času se pozastaví před vstupní brankou náhodný chodec, aby si přečetl na kovové tabulce umístěné na zdi portálu následující mystifikaci, že se tu narodil legendární genius Jára da Cimrman – a já dodávám, že se odtud vysílala tak zvaná samozřejmě vymyšlená reportáž z kavárny U Pavouka a její tvůrci, slavné osobnosti a zakladatelé divadla Járy Cimrmana, pokračují v té mystifikaci na prknech divadla dodnes.
Vládne tu genius loci a doufejme, že nový majitel to s jistou pietou pocítí a zachová.
Poslechněte si komentář z roku 2011 v audiu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
