Halina Pawlowská: V dětství jsem si nejraději hrála na uprchlici z gulagu

30. říjen 2016

„Knihkupci mě milují, protože si většinou odnáším tak patnáct knih,“ říká spisovatelka, scenáristka, novinářka, moderátorka a vášnivá čtenářka Halina Pawlowská. Čte zásadně v noci. „Když je kniha dobrá, překoná i prášek na spaní,“ směje se. Moderátorka Barbora Tachecí se v rozhovoru soustředila v podstatě na to, jak se jejímu hostu vlastně spí. Otázky totiž směřovala především ke strachu, obavám, dětství v nezdravém ovzduší komunistických dob a jeho životním důsledkům.

„Má nejoblíbenější hra byla, že jsem seděla pasivně na křesle zahalena do hadrů a šátků, v ruce jsem měla panenku, taky zahalenou, a hrála jsem si mlčky na to, že jsme na voru a plujeme ze sibiřského gulagu, odkud jsme prchly. Tuhletu věc jsem si hrála od pěti let,“ říká Halina Pawlowská o vyrůstání ve strachu a nedůvěře ke komunistickému režimu.


Myslím si, že smích je zřejmě východiskem ze zoufalství. Když by se člověk zamyslel nad smyslem života jako takovým, možná by mohl propadnout zoufalství.Halina Pawlowská

Neznám bezradnost, ale znám zoufalství

Veřejnost ji vnímá předvším jako duchapřítomnou glosátorku, empatickou literátku se smyslem pro úsměvnou ironii a sebeironii. Díky tomu, že převážnou část svých textů i lifestylových výstupů staví na osobních prožitcích a své rodině, ale také její čtenáři a publikum snadno vydedukují, že cestu k sebeuplatnění neměla jednoduchou.

„Znám nejistotu vlastní i společenskou, ale potom z ní hledám cestu konstruktivním smíchem. Zoufalství jsem zažila z nešťastné lásky, ale také z nemožnosti seberealizace, když jsem dostala dopis z FAMU, že mé přijetí na scenáristiku byl omyl, protože můj strýček byl takzvaný buržoazní nacionalista. To bylo tak fascinující a neznámé. Přes takové vysvětlení se ve mně objevily pochyby o vlastním talentu. Ty mě potom přivedly do zoufalé bezvýchodnosti, “ reaguje Pawlowská na snahu moderátorky vést rozhovor bez smíchu a představit vážnou tvář hosta.

„Strach mám ze zanikajícího soucitu. Děsí mě malé, nepatrné zprávy o tom, že šest lidí v metru napadlo nějakého pána. Z toho je mně špatně. Lokální bezpečí je strašně důležité, aby člověk žil, tvořil a přemýšlel. Agresivita, která se šíří, ta hloupost bez empatie, s ní všechno končí,“ dodává Pawlowská.

Připadala jsem si jako Scarlett

„Na to začnu myslet až zítra, dneska ne, říkala jsem si jako hrdinka Scarlett O Harová. Tak jsem přežila dny, které následovaly,“ odpovídá Pawlowská moderátorce na osobní otázku týkající se smrti maminky a manžela.

„Nikdy jsem se nevzpamatovala ze svého dětství. Celé dětství jsem se bála, že mně umřou rodiče. A pak se to stane. K tomu nemám, co radostného dodat. Bála jsem se a stalo se to: Už je to tady, říkala jsem si. Táta se mně po smrti na šest, sedm let úplně ztratil. Je to docela děsivé. Teď už se mně vrací. Maminku víc vidím. Měla jsem za sebou, když odešla, už víc ran. Tělo jsem měla rozdrbané a toho karabáče už si pak tolik nevšímáte,“ popisuje Pawlowská.

Více si o Halině Pawlowské můžete poslechnout ZDE.

autoři: bta , kte
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.