Guantánamo

Sebevražední teroristé při nich změnili letadla plná pasažérů (a také pohonných hmot) v kamikadze, jež namířili na (opět nic netušící) civilisty v newyorských mrakodrapech.

Dávno předtím se ovšem s podobným fenoménem potýkal Izrael. Měl trpké zkušenosti s radikály, kteří se odpálili v jeruzalémském autobusu nebo mezi mládeží na diskotéce. Armáda řešila jako vážný problém to, že útoky proti ní byly vedeny často způsobem, který nutně znamenal civilní oběti. Teroristé odpálili raketu například ze školky plné dětí, a když Izraelci odpověděli, zasáhli školku. Poblíž byli připraveni fotografové s úkolem zaznamenat masakr pro západní média. Islámským teroristům je v zásadě jedno, jestli na oltář jejich fanatismu teče krev nepřátel nebo vlastních lidí, i když té nepřátelské dávají samozřejmě přednost.

Z daného stavu vyplývá nesmírně vážná otázka: jak proti nim účinně bojovat? Přesněji řečeno, do jaké míry zachovávat nebo porušovat rytířská pravidla, zavedená v západních zemích. Je to jako v ringu, který nemá rozhodčího: máte proti sobě borce, který dává hlavně rány pod pás. Budete odpovídat stejnou mincí? Nebo se přidržíte vyšších pravidel s vědomím, že váš soupeř se vám směje do tváře a pokládá to za vaši slabost? V globálním ringu přitom nejde o nic menšího, než o boj na život a na smrt.

Tuhle základní věc je dobré si uvědomit, když se začne mluvit o Guantánamu. Od počátku je totiž jasné, že válka proti terorismu je netypická. Nestojí proti sobě regulerní armády, není zde nepřítel, se kterým se dá jednat - a případně dohodnout. Slova jako "příměří", "kapitulace" nebo "váleční zajatci" jsou pro jednu stranu prázdné pojmy a boj se vede proti ideologii, jež nezná nic mezi vítězstvím a porážkou.

Jak tedy bojovat a vyhrát? Odpověď americké administrativy (především ministra obrany Donalda Rumsfelda) byla po 11.září jednoznačná: od pravidel, běžných na Západě, se musí ustoupit - přinejmenším od některých. Dnes se na to lehko zapomíná, ale k této "doktríně" vedly docela praktické důvody. Během invaze do Afghánistánu se potvrdila naprosto klíčová důležitost informací a rychlosti, s jakou se k nim spojenci dostanou. Zajatci je mnohdy měli a Donald Rumsfeld argumentoval, že podle ženevských konvencí se jich můžete zeptat jenom na hodnost a osobní číslo.

Zpočátku se tedy v zásadě akceptovala myšlenka vytvoření Guantánama, ležícího mimo území Spojených států - a tedy i mimo působnost amerických zákonů. Námitky zaznívaly spíše sporadicky, neboť většina lidí měla pocit, že v tomto případě účel světí prostředky, hlavně když teroristé žádná pravidla neuznávají.

Dnešní obraz je docela jiný. Ukazuje se, že ani v tomto složitém případě účel prostředky nesvětí. Guantánamo vstoupí do dějin pravděpodobně jako jeden z omylů Bushovy administrativy. Kriticky se už nevyslovují jenom evropští spojenci nebo veřejné mínění. Tentokrát se vyjádřil americký Nejvyšší soud - a to je vážná věc. Bílý dům tedy okamžitě signalizoval, že ženevské konvence se budou uplatňovat i v případě zajatců ve válce proti terorismu.

Administrativa se totiž bojí daleko větších následků, a sice zpochybnění širokých prezidentských pravomocí, jež platí pouze v dobách války. Američané zatím nepochybují, že ve válce skutečně jsou, a že prezident má právo na výjimečná rozhodnutí. I to se ale může změnit, pokud by převládl názor, že válka proti terorismu je nestandardní, a tedy ani pravomoci Bílého domu se nemají rozšiřovat jako v případě běžného konfliktu.

Válka proti terorismu trvá dlouho a je nesmírně únavná. Washington se navíc pustil do okupace Iráku, která stojí spoustu obětí a peněz, takže se mu v poslední době nedaří přesvědčit veřejnost o tom, že tato operace je dobře vedena. Každý souhlasí, že svět je lepší bez Husajna, ale nad tím, co se děje v Iráku nyní, visí docela vážný otazník. Bývalý demokratický kongresman z Indiany Timothy Roemer (člen komise, jež vyšetřovala 11.září) tvrdí, že skutečná Bushova doktrína zní: "důvěřujte mi" - a právě ta je předmětem pochybností.

Z morálního hlediska (nebo jak se praví ve slavném českém filmu: z hlediska vyššího principu mravního) je rozhodnutí držet se ženevských konvencí i v případě teroristů správné. A to i přesto, že si to terorista nezaslouží, a že to může některé vojenské operace zkomplikovat. Podobně jako za studené války jsme totiž uprostřed boje dvou myšlenkových konceptů: svobody a práva proti násilí a fanatismu. A tam se kompromisy typu Guantánamo nakonec nevyplácejí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci http://www.rozhlas.cz/cro6/audio/ Radio na přání