Gruzie

V takové situaci si vládce musí odpovědět na zásadní otázku, totiž zda se jedná o rebelii, kterou je třeba v zájmu demokracie potlačit, anebo o hlas lidu, který demokracii požaduje. Gruzínský prezident Eduard Ševarnadze nejprve obsazení parlamentu označil za ozbrojený převrat a vyhlásil výjimečný stav, pak ale generálové oznámili, že nedostali rozkaz zasáhnout. Následovaly výzvy prezidenta k jednání s opozicí, které zprostředkoval až ruský ministr zahraničí. Ten nejprve jednal s opozičními předáky, kteří ocenili jeho konstruktivní roli a ujistili ho, že mají zájem o korektní vztahy s Ruskem. Pak už byla Ševarnadzeho demise pouze otázkou hodin. Opozice zdůraznila, že je proti násilí, gruzínská revoluce že je nekrvavá a prezident svou demisi zdůvodnil snahou zabránit krveprolití.

Svět oceňuje mírové řešení krize a odstoupivší prezident se v zahraničí těší respektu, když mu kupříkladu Gerhard Schröeder vzkazuje, že díky jeho podílu na sjednocení země před třinácti lety bude v Německu, bude-li chtít přijet, vítán. Ševarnadze se ovšem díky demisi těší i respektu gruzínské opozice, která mu přislíbila bezpečnost. Má smůlu, že v pětasedmdesáti letech už nemůže reálně počítat s politickým comebackem, až opozice, která dnes nad ním slavně vítězí, ztratí politickou půdu pod nohama. Ševarnadze se už nevrátí. Slouží mu ale ke cti, že neskončil jako diktátoři, kteří nechali armádu střílet do lidí.