Gruzie

Od nástupce Zuraba Žvaniji se automaticky očekává, že bude pokračovat v jeho ekonomických reformách. Jakkoli je v tak chudé zemi jako je Gruzie obtížné jakékoli zásadní proměny ekonomiky provádět, nástupnictví po Žvanijovi přináší i úkoly mnohem těžší. K těm nejobtížnějším bezesporu patří obnovení územní a politické celistvosti země a uchování alespoň korektních vztahů s Ruskem. Jak se nyní ukazuje, v obou těchto položkách byl právě tragicky zesnulý gruzínský premiér mistrem nad mistry. Z triumvirátu Saakašvili-Burdžanadzeová-Žvanija byl posledně jmenovaný osobností nejméně charismatickou, jako profesionální politik byl ovšem jednoznačně z celé trojice nejzkušenější. Už v roce 1988 se tento mladý biolog stal zakladatelem gruzínského hnutí a poté strany zelených. V roce 1993 pak stanul ve funkci generálního tajemníka mocné proševardnadzovské strany Svaz občanů Gruzie a v letech 1995-2001 byl dokonce předsedou gruzínského parlamentu. Podle známého ruského listu Izvěstija se Žvanija jako první popřevratový gruzínský premiér stal pro prezidenta Saakašviliho věrným spojencem, ale díky své dlouholeté politické praxi a nesporné profesionalitě i potenciálním soupeřem. Samotný Saakašvili je ideálním typem národního vůdce v přelomových časech. Je to člověk s velkým osobním kouzlem, skvělý řečník a navíc i muž s typicky kavkazanským temperamentem. Obtíže rovin, které se nevyhnutelně projevují po každém revolučním vzmachu, však zřejmě zvládá hůř než to uměl právě Žvanija. Tragicky zesnulý gruzínský premiér během uplynulého roku slavil několik nepříliš nápadných, ale o to důležitějších úspěchů na poli obnovy již zmiňované územní a politické jednolitosti země - na jaře dosáhl smíru s odbojnou adžarskou oblastí, jejíž tehdejší vůdce Aslan Abašidze nechal mezi touto provincií a zbytkem země odpálit všechny mosty, úspěšně jednal i s abcházskými separatisty, kteří v závěru loňského roku s velkými obtížemi volili nového prezidenta, a navíc v létě loňského roku podepsal dohodu o zastavení palby také s předákem další odbojné oblasti, Jižní Osetie, Eduardem Kokojtym. Nesmírně užitečný byl Žvanija i pro věc gruzínských vztahů k Moskvě. Ty byly po rozpadu Sovětského svazu vždy záležitostí velmi choulostivou a právě bývalý gruzínský premiér byl člověk, který se na rozdíl od prvního muže Gruzie nikdy neuchyloval ke zbytečné silácké rétorice. Naopak - v nedávném rozhovoru pro ruské vysílání BBC Žvanija o vztazích s Ruskem doslova řekl: "Teď není čas na to, abychom jeden druhému podsouvali nevyslovené výroky, ukazovali na sebe navzájem prstem či si dokonce otevřeně házeli klacky pod nohy." Konec citátu. Sám Zurab Žvanija se této filosofie vždycky držel - dlužno říct i tehdy, kdy mocný ruský soused na jeho snahu o klidný politický dialog odpovídal podrážděnou nevraživostí. Žvanijova smrt v bytě pětadvacetiletého přítele mimochodem připomněla i tu okolnost jeho soukromí, která ho na gruzínské politické scéně jistě oslabovala, ale o níž se s ohledem na tragičnost jeho odchodu ze života vůbec nemluvilo a nemluví. Přestože Gruzií od minulého čtvrtka úporně kolují pověsti, že bývalý premiér byl úkladně zavražděn, této verzi nic nenasvědčuje. Shodují se na tom jak gruzínští, tak ruští odborníci, a na včerejší tiskové konferenci se pod tento verdikt podepsali i vyžádaní specialisté americké FBI. Jediným důvodem předčasného skonu jedenačtyřicetiletého politika se zřejmě stala populární íránská plynová kamínka značky Nikala. Ta byla v bytě vicegubernátora oblasti Kvemo Kartli Raula Jusupova instalována pouhé dva dny před osudovou nehodou. Želbohu neodborně. Nejpravděpodobnější důvod Žvanijovy smrti tak v sobě nese smutnou symboliku - zmíněná plynová kamna jsou provizorní náplastí na katastrofální energetickou situaci v zemi, v níž se během zimního období nedaří gruzínské domy řádně vytápět. Podle místního tisku zahynulo na následky provizorního plynového přitápění v posledních letech na 80 lidí. Zlomit tuto smutnou statistiku nějakou zásadní proměnou gruzínské ekonomiky bude pro nového šéfa tamního kabinetu jistě velmi těžké.