Gorily a červená knihovna

Odhalení zcela jistě nemělo a nemá být jen zřetelným kontrapunktem pádů nejhlubších, které televizní divák, takřka masově, konzumuje s Big Brotherem a nejvyvolenějších z Vyvolených.

Říkává se tomu poněkud starosvětsky "pokleslost" a její míra poklesává s přibývajícími desetiletími našeho vpravdě neosvíceného věku, kdy se snažíme v jásotu nad rozbitým atomem rozbít celou planetu.

V českých a moravských krajích je i míra brutality nastavena zcela jinak než v okolním světě. Poměřujeme vyhrocenost sporu nejspíše světoznámým Ladovým obrázkem rvačky z hrusické hospody U Sejků na posvícení je pro nás daleko pochopitelnější než neméně světoznámý obrázek současného světa, v němž černá vdova ověšená trhavinou osvědčuje svou přízeň a povinnost Alláhovi.

Jsme samozřejmě stejně přizpůsobiví a stejně konformní a stejně manipulovatelní jako lidé za i před oceány, ale přesto v nás je, pravděpodobně ve velké míře, kódována potřeba srozumitelnosti okolního světa, z čehož plyne mimo jiné i vděčné přijímání seriálu o životě gorilí rodinky v pražské ZOO, dokazujícím nám, že "zvířata jsou upřímná svou podstatou živočišného ustrojení", a dost možná nás to všechno přivádí i na kacířskou myšlenku, že kvalita jejich prožitků právě uprostřed /jejich/ rodiny je v lecčems hodná závidění.

Mezi první a druhou světovou válkou u nás slavil své zářně zlaté časy mimo jiné i román červené knihovny, typus literárního díla, zavrhovaný v prismatu "klasické" či "vážné" literatury a obávám se, že skutečně cenné studie PhDr. Dagmar Mocné nebudou mít dostatečný a ihned zřetelný vliv na širší veřejnost, a to ze samé své podstaty. A to i přesto, že "kondelíkovská studie" zdaleka přesahuje rámec literární vědy a míří "žhavě" do naší společenské a kulturní reality nepoměrně výstižněji než narežírované a cynicky promyšlené "vhledy do reality" pod dozorem kamer, snímajících průběh trapných dějů ve jménu televizního byznysu.

Ve studii PhDr. D. Mocné, nazvané bez obalu "Červená knihovna", v kapitole deváté je pojednáno o "lásce na stříbrném plátně". Kdo si už dnes vzpomene na lamače ženských srdcí Rolfa Wanku ve filmu Srdce v soumraku, nebo na neméně srdceryvný snímek Světlo jeho očí, a kdo ještě bude pamatovat na přízeň davů rozdělovaných mezi autorky jako byla Maryna Radoměrská a Maryša Šárecká.

Podstata zůstala táž jako dnes, bitva velkých nakladatelství a filmových společností o hmatatelné kasovní výsledky. Svět posunutý od ladovské facky k výbuchu semtexu ve školním autobusu žádá přiměřený posun i na poli konzumní zábavy. Přičemž budiž zdůrazněno, že i dnešní gorilí rodinka by mohla úspěšně svou přirozeností bojovat proti pokleslosti románků pro dívky a paní. Už proto, že klec v ZOO nemůže odpovídat popisu prostředí například z románu R. Svobodové Černí myslivci: "Perské koberce, ořechová jídelna, kožené klubovky v pánském pokoji. V obývacím pokoji zděný krb a pak ještě úzké místnosti pro služky..." Nemůže také dojít k situaci z románu Chtěla bych ten strom.
"Proč mlčíš, Aničko?"
"Máš mě rád?"
Přitiskl ji blíže k sobě. Na stíny květů neslyšně slétl lišaj."

Zamilované gorily by seděly, mlčky, vedle sebe, zasněně okusovaly jednu větev a jediné, co by se mohlo stát, že na "stín květů by slétl lišaj". Rozhodně by ten posledně zmíněný pár nikdo nedonutil k prohlášení: "Jí se líbila jeho ušlechtilá hlava, vybrané chování, tvrdé, ocelové rysy v obličeji..." Na podstatě děje a výsledku by to nic nezměnilo. Rozdíl by byl jen v míře neokázalé samozřejmosti.