Geny krotkosti

Domestikace zvířat je jedním z největších počinů lidstva. Je však zároveň jednou z největších záhad lidské historie. Jak dokázali naši předci proměnit divoké zvíře v domácího mazlíčka? Výsledek jejich práce si mnoho směrech nezadá s kouzly současných genových inženýrů. Vědci z universit ve švédské Uppsale a norském As se rozhodli domestikaci zopakovat a přitom prověřit změny, jež se odehrají v dědičné informaci zdomácňovaných zvířat. Využili k tomu polárních lišek chovaných v zajetí. Jednu populaci vědci chovají bez zvláštního výběru. Ve druhé už čtyřicet generací vybírají pro další chov jen nejkrotší zvířata a napodobují tak domestikaci.

Výsledky jejich snažení jsou pozoruhodné. "Zdomácnělé" lišky jsou poslušné a učenlivé. Vůči člověku se chovají přátelsky a přítulností se podobají domácím psům. Je na nich patrné i široké spektrum "vedlejších účinků" domestikace. Mění se jim tělo včetně mozku. Některé zdomácnělé lišky mají poněkud kratší nohy a zkrácený čenich. U jiných se objevily skvrny barevné srsti. Všechny změny nápadně připomínají rysy, jimiž se odlišují dnešní domácí zvířata od svých divokých předků. Už to výmluvně dokládá, že se domestikace lišky velice podobá procesu zdomácnění, jaký prodělali předci současných koní, krav, ovcí, prasat nebo psů.

Prověrka aktivity genů v nervových buňkách odhalila, že mozek divoké lišky funguje jinak než mozek lišek chovaných v zajetí. Spektrum "zapnutých" a "vypnutých" genů se výrazně liší a "zapnuté" geny "jedou" často na různý výkon. Tyto změny v aktivitě genů padají na vrub vytržení lišek z jejich přirozeného prostředí. Pro zdomácnění není tak drastických změn třeba. Lišky chované v zajetí a navíc i selektované na krotkost se liší od lišek chovaných na farmě bez zvláštní selekce jen aktivitou poměrně malého počtu genů. Zkrotnutí už tedy nevyžadovalo v mozku zdomácnělých zvířat příliš velké změny. Lze jej dosáhnout poměrně snadno a rychle během nevelkého počtu generací.

Neznamená to, že bychom mohli domestikovat kteréhokoli savce. Zdaleka ne všechna zvířata se pro domestikaci hodí. Vhodné jsou například druhy žijící ve skupinách s jasnou hierarchií. Vrozený respekt ke zvířecímu vůdci lze přenést na člověka, kterého pak zvířata uznávají jako svého pána. Samotářská zvířata nebo naopak zvířata žijící pospolitě ve víceméně anonymním společenství (např. obrovská stáda afrických pakoňů) snahám o ochočení vzdorují. K domestikaci jsou nevhodná i zvířata s exotickým jídelníčkem, kterým bychom v zajetí jen těžko zajistili dostatek vhodné potravy. To je důvod, proč asi těžko někdy zdomácní mravenečník.

Nevhodná volba je zárukou fiaska. K nejznámějším patří neúspěch evropských kolonizátorů při pokusech o domestikaci zebry, které měly nahradit v afrických koloniích koně trpící mnoha tropickými chorobami. Zebry mají dokonalé periferní vidění, a proto předtavuje už jejich odchyt opravdu tvrdý oříšek. Chovu zeber se ale staví do cesty především vysoká agresivita těchto lichokopytníků. Své by mohli vyprávět ošetřovatelé v zoologických zahradách, kde mají zebry na svědomí více úrazů než lvi.