Gaza, Izrael a válečné zločiny

V současné době můžeme říci, že zatímco můžeme do určité míry mluvit o izraelském vojenském vítězství, co se veřejného vnímání týče, Izrael jasně prohrál. Jeho činy byly ještě během operace opakovaně označovány minimálně za problematické, a nyní, o více než rok později, se rovnou mluví o válečných zločinech. Izrael tuto interpretaci popíral, ale média ochotně zopakovala jakékoli obvinění, která vůči němu Palestinci vznesli. Na tyto obvinění reagovala i takzvaná Goldstonova zpráva, kterou si nechala vypracovat OSN. Izraeli vytýkala řadu prohřešků, z nichž některé kvalifikovala jako válečné zločiny, jako bylo použité bílého fosforu nebo střelba na civilisty.

Nyní vyšlo najevo, že na izraelské straně probíhala přinejmenším dvě na sobě nezávislá vyšetřování toho, co se během války v Gaze dělo. Jedno bylo vedené pěti vysokými důstojníky, a druhé, které vedla vojenská policie. V prvním případě se komise zabývaly porušeními kodexu chování vojáka ve vojenském smyslu, v druhém případě šlo o kriminální případy, jako byly krádeže palestinského majetku. V obou typech vyšetřování byly vyslýchány stovky izraelských vojáků, a také slyšení se účastnilo v úloze svědků i téměř Palestinců z Gazy.

Nyní tedy proniklo na veřejnost, že izraelští vyšetřovatelé postavili před disciplinární komisi jednoho generála a jednoho plukovníka, a to za použití bílého fosforu v obydlené oblasti. Právě použité této látky bylo jednou z kritizovaných taktik v takzvané Goldstoneově zprávě. Izrael neoprávněnost použití fosforu popíral, a z nějakých důvodů neinformoval o tom, že sám dva své vysoké důstojníky vyšetřoval. Bílý fosfor se používá nikoli jako bojová látka, ale jako zdroj hustého dýmu na ochranu vlastních cílů. Použití bílého fosforu je mezinárodními pravidly povoleno, ale nikoli v obydlených oblastech. Oba vysocí důstojníci byli obviněni z toho, že překročili pravomoci a tím ohrozili civilisty.

Fakt, že toto armádní vyšetřování proběhlo, se dostal na veřejnost v rámci odpovědi, kterou Izrael zaslal OSN. Obě strany konfliktu, tedy Hamas i Izrael byly vyzvány, aby se vyjádřily ke Goldstonově zprávě, která z válečných zločinů obvinila obě bojující strany. Pokud by nepředložily odpověď, OSN by mohla celou věc předat Mezinárodnímu trestnímu soudu, který by mohl stíhat představitele Izraele nebo Hamasu.

Celá věc je tedy pozoruhodná z procedurálního, ale i mediálního a propagandistického pohledu. Na stejnou rovinu se dostala jak organizace, kterou dokonce i mnozí Arabové označují jako teroristickou, a stát, který jednání svých vojáků vyšetřuje a stíhá sám. Až dosud bylo totiž izraelským stanoviskem, že jeho vlastní kontrolní mechanismy jsou dostatečné, a že naopak mezinárodní instituce, jako byla Goldstonova komise, jsou nedůvěryhodné. Právě nad férovostí závěrů této komise se skutečně vznášejí otazníky. Přinejmenším podle izraelských tvrzení se tato zpráva opírá pouze o výpovědi Palestinců, a to buď rovnou operativců Hamasu, a nebo řadových Palestinců, kteří ovšem vypovídali za přítomnosti představitelů Hamasu.

Izraelci rovněž poukazují na to, že způsob, jakým byly aktivity jeho vojáků posuzovány, jsou nejen přísnější než ty, které jsou použity vůči Hamasu, ale především jsou nerealistické, a neberou v úvahu reality městského boje, do kterého ho bojovníci Hamasu záměrně a systematicky vtahovali. Odmítají také obvinění ze záměrného ostřelování budov OSN. Izraelci namítají, že budovy OSN, včetně těch, v nichž se skrývali civilisté, byly rutinně zneužívány bojovníky Hamasu, a to nejen jako úkryt, ale i jako střílny. Ve zprávě, kterou předali izraelští diplomaté v pátek, také vyvracejí některá dřívější konkrétní obvinění, jež dokládají vlastními materiály.

Ať už bude osud izraelské proti-zprávy jakýkoli, je jasné, že v tomto sporu Izraelci tahají za kratší konec provazu. Hnutí Hamas klidně vydalo zprávu, že nikdy nemířilo na civilisty, přestože operaci Lité olovo předcházelo několikaleté ostřelování izraelského města Sderot raketami. Hamas se také na svých vlastních stránkách jmenovitě chlubí mučednickými oběťmi svých bojovníků, přestože jde o tytéž lidi, které Goldstoneovým vyšetřovatelům dříve úspěšně vydával za civilisty - jde například o uniformované a ozbrojené policisty, kteří jsou ve statistikách počítáni jako civilisté.

Paradoxně nikdo z těch, kdo blízkovýchodní konflikt sledují, nepochybuje o tom, že civilní oběti, jichž bylo podle Palestinců přes devět set, a podle Izraelců necelých tři sta, nebyli cílem záměrného zabíjení; ale nanejvýš zbrklé nebo nerozlišující palby vojáků směrem ke zdroji nebezpečí nebo do oken budov, kde viděli neidentifikovaný pohyb. Izraeli se přesto nepodařilo smazat dojem, že tuto válku propagandisticky prohrál. Sami Izraelci ale na mínění světa do značné míry rezignovali, a hodnotí válku zejména na základě strategické změny, a v tomto ohledu se jednalo o válku alespoň částečně vítěznou, protože Hamas po uzavření příměří skutečně s ostřelováním izraelských měst téměř ustal. Nepochybné však je, že izraelská společnost se zdráhá otevřít příliš bolestivé stránky celé věci, a oslabovat tak psychologicky svou vlastní armádu, kterou jinak považuje za velmi přísnou co do dodržování morálních pravidel.

Uvnitř izraelské vlády nyní probíhá spor o to, zda vláda vyhoví mezinárodnímu tlaku, a ustaví komisi nezávislou na armádě, jak chce premiér Netanjahu, a nebo nikoli, jak žádá ministr obrany a šéf strany práce Ehud Barak. Celá věc by však měla zajímat všechny ty státy, které posílají své vojáky do zahraničí, včetně Iráku nebo Afghánistánu. Právně-humanitární a tažení proti Izraeli ve jménu ochrany civilistů se totiž opírá o dvě relativně nové myšlenky. Jednou je univerzální jurisdikce, tedy možnost kdekoli obžalovat občana cizího státu za činy spáchané také na území jeho vlastního nebo dalšího státu. A za druhé, tato filosofie takřka vůbec nepočítá s tím, že by civilní oběti mohly být důsledkem legálního a legitimního použití zbraní, a do budoucna tedy sváže ruce i zemím, které to ještě ani netuší.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .