Francouzské rokoko aneb láska k přírodě a nebezpečné známosti
Dopisovatel mezinárodního internetového časopisu Artdaily se vypravil do frankfurtské galerie Liebieghaus, kde je od 4. listopadu do 28. března otevřena výstava francouzského rokoka. Má svůdný název Nebezpečné známosti.
V první polovině 18. století začali za vlády francouzského krále Ludvíka XV. nejen teoretici umění a spisovatelé, ale i výtvarníci uvažovat o vášních a emocích jinak, než tomu bylo dříve.
Láska začala být oslavována jako individuální cit, který dává životu smysl. Její uhlazená a elegantní podoba se často odehrávala v bájné řecké Arkádii, kde vládl bůh Pan, a právě tady vznikal nový slovník výtvarného umění západní Evropy. A server Artdaily pokračuje:
Hlavní ideou sochařů Étienna-Maurice Falconeta a Jeana-Baptista Pigalla, malířů Antoina Watteaua a Nicolase Lancreta byl idylický život v přírodě. Platilo to i pro tvůrce porcelánových plastik Johanna Joachima Kaendlera (1706-1775), který inspiroval spoustu porcelánových figurek.
Umění francouzského rokoka je svou podstatou kontroverzní, protože dodnes okouzluje i odpuzuje a budí obdiv i nepochopení.
Jeho nejčastějším tématem je klidná a nerušená láska, ale rokokovou idylu zakrátko napadla kritika, která ji viděla jako zavrženíhodnou, nepravdivou nebo dokonce nebezpečnou.
Příkladem je dodnes živý román světaznalého spisovatele a generála Choderlose de Laclos Nebezpečné známosti, který se dočkal mnoha velmi úspěšných divadelních, filmových i televizních adaptací.
Na počátku 18. století chápalo kulturní obecenstvo lásku jako nejběžnější lidský cit, kterého jsou schopni všichni lidé.
Milostné výjevy v divadelních hrách, operách, bajkách, povídkách i na obrazech už neměly na rozdíl od baroka podobu ničivé vášně bohů i lidí, ale něžného lidského citu. Nadpřirozené postavy se proměnily v postavy pastýřské idyly v zahradách a na pastvinách.
Nové okouzlení zasáhlo téměř všechny umělecké žánry. Velký úspěch zaznamenaly hlavně míšeňská porcelánka a frankfurtská firma Hoechst.
Jejich pastýřské páry jsou vždycky v nedotčené přírodě a milenecké dvojice se ve venkovském oblečení procházejí kouzelnými zarostlými parky. Nadpozemskou vášeň a ctnost nahradil individualizovaný cit.
Jak Artdaily uvádí, po příchodu na frankfurtskou výstavu získá návštěvník představu, jak vypadal rokový salón včetně nábytku z poloviny 18. století. Obklady stěn, obrazy, křesla a lenošky, prádelníky, zrcadla, svícny, porcelán a gobelíny tvoří harmonický obraz své doby.
Podle literárních a výtvarných vzorů se pouštěli do žánrových výjevů i nejrůznější řemeslníci.
Na výstavě to ilustrují potahy lenošek s motivem dětské podobizny od malíře Francoise Bouchera. Boucherovy obrázky dětí v polovině 18. století často inspirovaly i tvůrce porcelánových figurek.
Zajímavou kapitolu rokoka tvoří oblečení, které na výstavě zastupují kostýmy z frankfurtské inscenace Verdiho opery Maškarní ples, protože odpovídají historickému rokoku. Jeho módu určoval dvorský vkus.
Životní styl za časů rokoka je velmi dobře patrný na dílech sochaře Étienna-Maurice Falconeta, který roku 1757 vytvořil sochu Amora pro královu milenku a dlouholetou důvěrnou přítelkyni Madame de Pompadour .
Zdvižený prst mramorového bůžka lásky nařizuje zachovat tajemství jeho plánů. Malý chlapec vytahuje druhou rukou z toulce šíp. Jímavé gesto budí v divákovi vzpomínku na dramatický styl římského baroka.
Výstava pokračuje četnými parafrázemi a variantami na téma sentimentální lásky. Vedle krásného Falconetova páru milenců Pygmaliona a Galathey jsou lechtivé výjevy Fragonardovy Houpačky, Falconetova Polibku a jiných drobností.
Kolem poloviny 18. století si výtvarní umělci často brali inspiraci svých moderních představ o přirozenosti a lásce z bajek a divadelních her. Pastorální scény Francoise Bouchera získaly takovou oblibu, že jejich kompozice byla hromadně reprodukována v podobě grafik, které se šířily po celé Evropě.
Boucherovy narážky na motivy z populárních příběhů, her nebo oper se vděčně uplatnily na jídelních servisech, goblénech, tapiseriích, nábytku a porcelánových soškách.
Záliba v drobných a důvěrných motivech, příznačných pro pastýřské scény, se v Boucherově díle vrací i v podobě obratu k dětským postavičkám, který je patrný v závěrečné části frankfurtské výstavy.
Sochaři jako Falconet a Bachelier brzy následovali malířův příklad a začali také produkovat sošky dětí. Ty se často chovají jako dospělí lidé a vystupují jako pouliční hudebníci, prodavači drobného pečiva, mlékařky nebo flašinetáři.
Úplně jiné jsou mramorové sochy v téměř životní velikosti, jejichž autory byli Etienne-Maurice Falconet a Jean-Baptiste Pigalle. Pigallův Chlapec s ptačí klecí z roku 1749, který je vystaven v pařížském Louvru, má na rozdíl od žánrových postaviček mnohem blíže k dětské fyziognomii a mrštnosti.
Sochař velmi přesně vystihl typicky buclaté dětské tělo, jehož podoba se pohybuje někde mezi barokním andílkem, alegorií a portrétem.
Mezinárodní internetový časopis Artdaily na závěr připomíná, že výstava francouzského rokoka Nebezpečné známosti je ve frankfurtském Liebieghausu otevřena do 28. března.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
