Francouzské kroky směrem k NATO

Jedním ze symbolů vztahů mezi Francií a Atlantickou aliancí jsou dodnes ošklivé kasárenské budovy, kde sídlí největší strategický štáb NATO, zvaný zkratkou Shape (Supreme Headquarters Allied Powers Europe). Ty musely být za rok narychlo postaveny v banálním městečku Mons v jižní Belgii, když v roce 1966 dal generál de Gaulle hlavnímu štábu NATO jeden rok na to, aby odešel z Francie. Následujícího roku pak generál de Gaulle rozhodl o stažení francouzských sil ze spojeneckého velení NATO, protože nechtěl, aby byla Francie zatažena do otevřeného konfliktu se Sovětským svazem, ale také proto, že mu velmi leželo na srdci pěstovat postavení Francie jako nezávislého světového hráče a jaderné velmoci. A de Gaullovi následovníci se drželi tohoto postoje po celou dobu studené války.

Obrat ve francouzském postoji se začal ukazovat na konci srpna, když Nicolas Sarkozy vyjádřil několika slovy přání, aby Francie plně zaujala své místo v Alianci. Nyní si očividně francouzští činitelé - političtí i vojenští - začínají uvědomovat, že je třeba strategické a vojenské uvažování změnit - myslet více na globální bezpečnost, neboť národní obrana v Evropě 21. století již vyšla z módy. Zatím se neví, jak bude vyjednávání nových pozic mezi Francií a NATO vypadat. Le Figaro uvažuje o tom, že Aliance si zvykla na to, že Francie je tou zemí, která se handrkuje, a že to některým evropským zemím vyhovuje - podle Figara proto, že vědí, že Francie tne do živého a zabrání úchylkám v Alinanci - zkrátka že řekne NE za ně. Pak je zde problém zemí, jež jsou členem Evropské unie, ale ne NATO. A takového Turecka, jež je členem NATO, ale ne Evropské unie, a je vždy připraveno evropskou obranu torpédovat.

Při jednání s Aliancí půjde jistě v prvé řadě o významné posty ve vedoucích strukturách NATO. Britové či Němci mají v NATO přes 1 500 důstojníků, Francie pouhých 110. Velení operacím spadá pod nejvyššího velitele spojeneckých sil v Evropě, zkratkou "saceur", který má dvojí funkci, neboť je také šéfem amerických sil v Evropě. Francie by mohla podle některých úvah žádat, aby byl tento post přidělen Evropanovi. Nebo by jinak mohla žádat, aby byl post zástupce saceura, který v současné době připadá Britovi, svěřen Francouzovi, nebo aby rotoval mezi evropskými členy NATO. Anebo aby byl vytvořen post druhého zástupce. Někteří francouzští generálové při této příležitosti argumentují tím, že Francie patří nyní v NATO mezi premianty - jak jedenáctiprocentním rozpočtovým příspěvkem, tak počtem francouzských vojáků v mezinárodních operacích - což neodpovídá francouzskému vlivu v Alianci.

Po tristní jugoslávské zkušenosti se Francie stala stoupencem vytvoření pilíře evropské obrany v rámci Evropské unie. Evropská obrana by mohla teoreticky existovat pouze za podmínky, že by měla skutečné vrchní velení, a v tom není mezi evropskými partnery shoda, zejména Velká Británie si nepřeje vytvářet duplicitu k vrchnímu velení NATO v Monsu. Evropská unie si ve skutečnosti vytýčila za cíl předcházet krizím a řešit je, ale ne zajišťovat kolektivní obranu. To je role NATO a NATO to činí velmi dobře.

Vztahy Francie k Rusku se s nástupem Sarkozyho vlády změnily. Sarkozy již není Ruskem fascinován, se směsí obdivu a obav, jako jeho předchůdce Chirac, který udržoval s Vladimírem Putinem přátelské styky. Je však jedna oblast, v níž jistě francouzské pozice naleznou v Moskvě pozitivní odezvu. Jde o rozšiřování NATO. Američané prosazují, aby byly do NATO po baltských zemích přijaty další státy bývalého SSSR, zejména Gruzie. To je ovšem pro Rusko nestravitelná vyhlídka, a může v tom počítat s výhradami Francie. Francie se vždy stavěla proti pojetí NATO jako globální bezpečnosti, proti politice rozšiřování a partnerství, zejména o Gruzii a Ukrajinu. Chce, aby se NATO soustředilo na své původní poslání, které je vojenské.

To, že Francie začala činit kroky směrem k NATO, je jistě pozitivní. A bylo by nepřípadné, chtít se dnes pošklebovat, že důvodem je to, že se začíná cítit jako outsider. Je ovšem stěžejním zájmem Evropy, a zejména nových členů Unie s jejich nedávnými historickými zkušenostmi, aby v NATO nevyklízely prostor Spojené státy. Náznaky této tendence se již občas objevují. NATO potřebuje Spojené státy mnohem více, než Spojené státy NATO. A kdyby to záleželo na Francii, a nebylo by Madeleine Albrightové, nejspíše bychom s ostatními zeměmi střední Evropy dosud pod deštníkem NATO nebyli.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .