Fotbalová korupce

11. květen 2004

Česká republika je zkorumpovanou zemí. Právě takovéto mínění mají o státu, ve kterém žijí, tři pětiny občanů. Vyplývá to alespoň z průzkumu společnosti GfK Praha. Ta na něm spolupracovala v rámci projektu zaměřeného na země střední a východní Evropy. Na pomyslném žebříčku se Česká republika umístila na druhém místě ze čtrnácti. Když však průzkum tvrzení o zkorumpované zemi konfrontoval s dáváním úplatků, došel k zajímavému rozporu. Téměř šedesát procent dotázaných tvrdilo, že nikdy nikomu úplatek nedali. Buďto účastníci průzkumu lhali, nebo mají svůj dojem o korupci založený spíše na zprostředkovaných dojmech, než na osobní zkušenosti.

Tento rozporuplný postoj přesně odpovídá dění v českém fotbalu. Rovněž o jeho prohnilosti je přesvědčena valná většina lidí, kteří tento sport alespoň trochu sledují. Rovněž v tomto případě odráželo svazové vedení dlouhá léta kritiky slovy o tom, že jde o tvrzení postrádající pádné důkazy. Znalci fotbalových poměrů byli přesvědčeni, že by nebyl velký problém je pořídit. Potíž podle nich byla v tom, že fotbalové zákulisí je natolik provázané, že de facto neexistuje snaha korupci vymýtit.

Přesně podle biblického rčení, kdo jsi bez viny, hoď kamenem. V případě českého fotbalu by s čistým svědomím asi mnoho kamenů letět nemohlo. A nejde přitom pouze o vrcholový fotbal. Stačil jeden redaktor České televize, aby se skrytou kamerou jasně přinesl důkaz o podplácení i v nejnižší okresní soutěži. Přitom ta se má hrát pouze pro radost a pro žízeň. Velké peníze se v ní netočí. Naopak nejvyšší soutěží ročně protékají desítky až stovky milionů. Jde o zajímavý byznys, který může manažerům zajistit celkem slušné příjmy. Navíc je fotbal sledovaným sportem, který se často objevuje v médiích. Tím mají lidé stojící včele klubů postaráno o mimořádně účinnou reklamu. Jejich nejbližší podřízení si zase mohou přijít na velmi slušné peníze. To všechno samozřejmě není zadarmo.

Klub se musí udržet mezi elitou a ty nejslavnější musí útočit na evropské poháry. Především cesta do Ligy mistrů slibuje zajímavé přilepšení rozpočtu v řádu stovek milionů korun. Navíc se tím mohou zhodnotit hráči a jejich prodej do zahraničí přináší do klubové pokladny, a podle všeho také do kapes klubových manažerů a různých hráčských agentů, tučné zisky. Zkrátka tlak na úspěch je v tomto prostředí mimořádný. A protože vyvolených je velmi málo, bojuje se za něj všemi prostředky. Tím spíš, že drtivá většina lidé ve vedení klubů je na příjmech z fotbalu závislá. Samozřejmě se najdou výjimky, které se ve fotbale angažují hlavně kvůli zviditelnění vlastní osoby a vylepšení společenské prestiže.

Pohled na tribuny některých důležitých zápasů jasně dokazuje, že tito lidé snáze přicházejí do styku s politiky nebo různými byznysmeny. Což se může hodit. Lze si těžko například představit, že by bývalému svazovému šéfovi Františku Chvalovskému šly banky na ruku a ačkoli neplnil své některé závazky, půjčovaly mu další a další miliony. Lze si rovněž těžko představit, že by široká veřejnost znala jméno Vlastimila Košťála, kdyby se neangažoval v pražské Spartě. Zkrátka fotbal je pro mnoho lidí dobrý obchod a většina z nich je pro jeho zdar ochotna používat metod, které jsou za hranou zákona. Je proto s podivem, že policie byla vůči korupčním signálům léta hluchá a slepá. Jak dokazuje nejnovější aféra s obviněním zatím jednoho manažera a pětice rozhodčích, nemělo být odhalení korupce příliš složité.

Sami policisté totiž nevycházejí z údivu, jak obvinění bez skrupulí do telefonu hovořili o nejrůznějších machinacích. Zkrátka si byli po zkušenostech z minulosti jistí, že po nich nikdo nepůjde a už vůbec je nenapadlo, že by mohli být odposloucháváni. Pokud byli policisté pečlivými posluchači, museli se dostat k dalším osobám. Má-li být boj proti korupci v českém fotbale míněn vážně, musí se skandál dotknout i dalších klubů a svazových činovníků. Lze si například těžko představit, že by rozhodčí ovlivňovali zápasy a nepočítali s tím, že jim to na fotbalovém svazu projde. Lze si rovněž těžko představit, že by jim úplatky příslušní zástupci klubů vypláceli z vlastní kapsy. Mluví se o černých fondech, které jsou různými fintami pro korupční účely cíleně vytvářeny. Je proto správné, že se policie zaměří také tímto směrem.

Hodně by rovněž mohl napovědět rozbor jednotlivých zápasů. Proč se například někteří rozhodčí tak často pletli ve prospěch některého klubu? Proč v některých důležitých zápasech ztráceli sportovní formu zrovna protihráči? Při podrobném listování archivem nejenom této, ale i uplynulých sezón, by pak musela být policie navedena určitým směrem. Podle pochybností, které provázely výkony rozhodčích by pozornost měla směřovat například na Viktorii Žižkov, nebo na pražskou Spartu. Alespoň o přehmatech rozhodčích v jejich prospěch se ve sdělovacích prostředcích hodně diskutovalo. Samozřejmě mohlo jít o neúmyslné chyby, Vzhledem k jejich četnosti a k současnému odhalení policie se tomu zatím nechce příliš věřit. Právě nejnovější akce policie vzbuzuje naději. Pokud však nedotáhne fotbalovou korupci do jasného konce a zůstane opět u tzv. malých ryb, půjde o další nenaplněnou naději.

Zatím je předčasné o zdaru policejní akce mluvit. Vždyť pohled na tribuny jasně dokazuje, že některým klubům věnují přízeň velmi vysoce postavení politici. Takže policisté, státní zástupci a pravděpodobně i soudci budou muset být velice silní, aby případnému tlaku odolali. Pokud budou úspěšní, může to být začátek rázného boje proti korupci v celé společnosti. Ukáže-li se, že to jde ve fotbale, proč by to pak nemělo jít třeba v politice nebo ve státní správě?

autor: Petr Hartman
Spustit audio