Fotbalová dramata

Českého fotbalového fanouška čekají nerváky, ale po sérii porážek z poslední doby je nakonec za to vděčný. Už jsme si začali zvykat, že náš tým, který byl schopen porazit kohokoli, je nyní schopen s kýmkoli prohrát. Taková zkušenost je ovšem i k něčemu dobrá. Více si ceníme vítězství, když je nemáme předem za samozřejmá. V pátek bude vylosován náš barážový soupeř a následovat bude obvyklý rituál. Trenér a hráči nám řeknou, že si na soupeře věří, ale určitě ho nepodceňují. Slíbí, že budou hrát ze zabezpečené obrany, ale využijí každé příležitosti k útoku. Proberou se všechny zdravotní komplikace opor týmu, ale vyzdvihne se kvalita náhradníků.

Strategií bude dát soupeři rychle gól, uklidnit se a hrát svou hru. Co by už součástí zmíněného mediálního rituálu být nemuselo, jsou věčné spekulace kolem možného návratu Pavla Nedvěda. Poté, co si hráči prohlédnou hru soupeře na videu a nacvičí standardní situace, rozzáří se nakonec v milionech domácností televizory, ulice nápadně ztichnou a ozve se píšťalka rozhodčího. Nejúspěšnější seriál s věčně otevřeným koncem - to je reprezentační fotbal, dílem sport, dílem byznys, ve kterém týmy novodobých gladiátorů slavně vítězí a tragicky prohrávají, sledovány zraky fascinovaných diváků. Proč je to tak, se pořádně neví. Jisté ale je, že v tom nejsme sami. Euforie včera zavládla třeba na Slovensku a pohřební nálada v Rumunsku či v Rusku.