Fotbalista Özil končí v německé reprezentaci. Důkaz, že integrace selhává?

25. červenec 2018

Německý fotbalový záložník Mesut Özil se v neděli rozhodl ukončit reprezentační kariéru. Kauza vyvolala ve Spolkové republice pozdvižení i na tamní politické scéně. Özil oznámil odchod z národního týmu krátce poté, co se poprvé vyjádřil k aféře s kontroverzní fotografií s tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoğanem.

Právě kritické reakce médií a fotbalového svazu prý devětadvacetiletého hráče přiměly skončit. Na odchod zkritizoval Německý fotbalový svaz a stěžoval si na rasismus i nedostatek úcty. Mnozí evropští komentátoři si ale myslí, že neudělal správnou věc.

Čtěte takéJan Fingerland: Může Turek za to, že je Turek?

Fotbalista vyrostlý v Německu by měl vědět, že s diktátorem se člověk fotografovat nesmí, ani kdyby s ním měl společné etnické kořeny,“ píše slovenský Denník N. Özil podle listu obvinil své kritiky z rasismu. Prý neřeší nic než jeho turecký původ.

„Ale tento ostudný druh obrany je pořádně děravý. Diktátoři a populisté se s oblibou považují za ztělesnění národa, aby pak mohli tvrdit, že jejich kritici nenávidí i celý národ. Kdokoli se ale narodil na Západě a vyrostl pod vlivem tamních hodnot, musí vědět, že odmítnutí autoritáře není odmítnutím národa. Kritika diktátora je oprávněná,“ dodává Denník N.

Dánský Jyllands-Posten Özilovo rozhodnutí nechápe. Podle něj fotbalista svým „nekontrolovaným výbuchem emocí“ podtrhl smutnou skutečnost, že značná část západoevropské populace s tureckými kořeny má se soužitím s novou vlastí problémy. „Je to nefér vůči těm, kteří se úspěšně integrovali, jako například bývalý šéf strany Zelených Cem Özdemir,“ připomíná list.

Zdůrazňuje, že v Dánsku vede obrovské množství přistěhovalců a jejich potomků bezúhonný život a přispívají k růstu společnosti. Ale ti nepředstavují neuralgický bod. Tím jsou lidé jako Özil, kteří se stanou obětí své společenské role a odmítání osobní odpovědnosti. „Pro takové budou vždycky na vině ti druzí,“ zamýšlí se Jyllands-Posten.

Co je to integrace?

Komentář v německém deníku Handelsblatt vyzývá k přehodnocení toho, co doopravdy znamená integrace menšin. „O německé ústavě nelze debatovat. Ale stejně tak ani o svobodě tisku, která je v této ústavě zakotvena. A k ní patří i tolerance vůči těm, kdo myslí odlišně – i kdyby momentálně oslavovali prezidenta, kterého v Německu zrovna nikdo nemusí,“ píše hospodářský list.

Paradox německých Turků: volí levici, ale podporují Erdogana

Turci v Německu

Martin Schulz jako „nepřítel Turků“ a Cem Ösdemir je „zrádce“. I takové nálepky před parlamentními volbami ve spolkové zemi zaznívaly v tamní komunitě německých Turků. Mnoho z jejích členů se odklonilo od stran, které volili v minulosti.

Zároveň však nikdo není nucen akceptovat Özilovu vášnivou obhajobu Turecka. Faktem je, že fotbalista to tak cítí. A jeho city mu napověděly, že z pohledu své turecké identity dělá správnou věc, i když z jeho německé stránky to může být chybou.

Člověk se v podobných záležitostech rozhoduje velmi obtížně. „Integrace v tomto případě znamená přinejmenším pokusit se chápat konflikt zájmů, v němž se ta která osobnost nachází. Protože integrace je totéž co tolerance,“ poznamenává Handelsblatt.

Udivující proměna

Berlínská korespondentka italského deníku La Repubblica Tonia Mastrobuoniová jen nevěřícně kroutí hlavou nad tím, k jakému posunu došlo za pouhých osm let. Tehdy Německo rozdrtilo v kopané Turecko 3:0 a Özil byl hrdinou dne. Sama kancléřka Angela Merkelová se vydala do šaten národního týmu a fotila se s brilantním fotbalistou tureckého původu.

Na snímku z roku 2018 je Özil naopak s autokratem Erdoğanem. A mezi těmi fotografiemi jakoby ležely celé věky.

V mezičase totiž turecký vládce udělal ze své země diktaturu, ve které oponenti režimu i nepohodlní novináři končí za mřížemi. Dokonce i v Německu s velkou tureckou menšinou zkoušel Erdoğan rozběhnout volební kampaň a uskutečnit tam referendum.

„Zkrátka snaží se ze všech sil dostat tureckou menšinu na svou stranu a s Berlínem se dostává stále častěji do diplomatických rozepří,“ bilancuje změny Tonia Mastrobuoniová v listu La Repubblica.

autor: rma
Spustit audio

Související