Film je fenoménem dneška

Červenec je v České republice ve znamení dvou významných filmových akcí - karlovarského festivalu a Letní filmové školy v Uherském Hradišti, která tam dnes končí.

Jsem přesvědčen, že v dnešním elektronickém světě vypovídá kinematografie o životě kolem nás daleko výmluvněji a přesvědčivěji, než literatura. Zdá se dokonce, že ve světě většinou pokleslé vizuální kultury kinematografie literaturu v dnešní době do určitě míry nahrazuje. Určitě v českém prostředí. Je to jednoduché: napíšete-li nový román a vydá-li vám ho někdo, pokud nejste Michal Viewegh, vyjde pravděpodobně v nákladu 1000 výtisků a přečte si ho šest set lidí.

I když návštěvnost českých kin není vysoká, autorům i relativně nevýznamných nových českých filmů se dostává stokrát větší publicity - nový český film zhlédnou nejméně desetitisíce diváků.

Většinou bude nakonec odvysílán i v televizi, což znamená, že přece jen nějakým způsobem ovlivní povědomí národa. Kromě toho, na rozdíl od západních zemí, kde mnohdy filmoví investoři potlačí dokončený film a nedají ho do distribuce, protože očekávají, že nepřinese potřebný finanční zisk, v České republice se v kinech promítá doslova všechno.

Chcete-li vstoupit do diskuse o dnešním světě, nepište romány, natáčejte hrané filmy. V České republice vznikají občas pozoruhodná díla se zcela mizivým rozpočtem - Borkur Gunnarson, islandský absolvent pražské FAMU, natočil nedávno svůj velmi dobrý film o životě a vzájemné manipulaci mezi mladými lidmi Silný kafe naprosto bez rozpočtu - přiznal se mi v rozhovoru, že při dotáčení filmu vůbec neměl na jídlo a herci mu nosili rohlíky. Přesto je výsledkem vynikající film, proběhl, českými kiny a je dnes k dispozici na DVD.

Jistě většina českých filmů nemá v dnešní době příliš vysoké ambice. Je to zjevné především na mezinárodních festivalech a jiných filmových akcích, kde české filmy můžete zhlédnout v konkurenci se zahraničními snímky. Často mají zahraniční filmy hlubší a závažnější témata. Český film v současnosti propadá takovému, řekl bych hodnotovému biedermeieru, idylickému plebejství, touze bavit a vytvářet pohodovost. Přesto však je cenným nástrojem ohledávání toho, čím jsme.

Vezměme si třeba Hřebejkův nejnovější film Kráska v nesnázích, který má v českém prostředí velkou reklamu a jistě ho zhlédnou statisíce lidí - ovlivní tedy způsob, jímž pohlížejí na dnešní svět. Tento film je typickým příkladem kontrastu mezi závažným tématem - Hřebejk se snaží být vykladatelem české historie i současnosti - a jeho lidovým, poněkud schematickým zpracováním.

Hřebejk svým filmem vytvořil pohádku o současnosti - třicetiletou ženu , která má problémy s podvodnickým a kriminálním manželem i celkově neseriózním a buranským českým prostředím, zachrání stárnoucí český emigrant podnikatel který byl desítky let ovlivňován západním demokratickým prostředím, a je tedy nejen naprosto schopný - dokáže se ubránit před českými podpásovkami - ale také neskonale hodný.

Ano, je to mýtus, avšak Hřebejkův film má četné dobré vlastnosti - velmi kvalitně napsaný dialog, a dokonalé charakteristiky postav. Základní rysy mnohých dnešních Čechů, jejich podvodnost, sobectví, úhybnost a neserióznost, Hřebejk popsal dobře. Zná tyto lidi. Ač je jeho film svým černobílým kontrastem "podvodné Česko - dokonalý Západ" kontroverzní, a Hřebejk se ze všech sil snaží o lidovost, aby na jeho filmy chodili obyčejní lidé co v největším počtu, přesto je záslužné takové filmy dělat a chodit na ně - protože stimulují diskusi o tom, jací jsme.

Kinematografie je prostě nesmírně důležitá jako nástroj k ohledávání vlastní totožnosti i světa kolem nás. V tomto smyslu jsou nesmírně záslužné obě červencové české filmové akce - Karlovy Vary i Letní filmová škola v Uherském Hradišti. Karlovy Vary diváka seznamují především s nejnovějšími mezinárodními filmy za poslední rok - jen je škoda, že česká média o filmech na festivalu nepíší, píší jen o tom, co která modelka či "celebrita" řekla na tiskové konferenci; Letní filmová škola v Uherském Hradišti je desetidenním seminářem, který každoročně zkoumá podle vybraných témat českou i světovou filmovou tvorbu za celých posledních sto let.

Opravdu poučné jsou například semináře Jana Lukeše, který v Hradišti systematicky uvádí českou filmovou klasiku - důležitá klasická česká díla, která pak zase zmizí v archivech. Kdopak v širší veřejnosti zná třeba Jasného Touhu (1958), mystický, taoistický film o čtyřech etapách lidského života, o němž je neuvěřitelné že vznikl v poststalinském Československu, nebo Kádárovu a Klosovu Touhu zvanou Anada, (1969), o nepotlačitelné a nezvládnutelné lásce, anebo Balaďův film Archa bláznů (1970), vizuálně neobyčejně výraznou adaptaci jedné Čechovovy prózy, která je metaforou zotročení Československa po sovětské invazi.

Jsou to všechno důležité výpovědi o naší identitě. V britském tisku nedávno proběhla debata o tom, jak má světová kinematografie - protože je dnes skoro celá běžně dostupná na DVD - v současnosti úplně novou kulturní roli než dosud.

Britský kritik Norman Lebrecht poukázal na to, že je nesmírně důležité, že si dnes můžeme kdykoliv dát do přehrávače disk s Bunuelovými nebo Truffautovými filmy a přehrát si jakoukoliv klíčovou scénu. Dědictví světové kinematografie se tak stává přímou součástí našeho povědomí. Je škoda, že v ČR ale ne. Akce jako Letní filmová škola v Uherském Hradišti jen podtrhují skutečnost, že je ostudné, že klenoty české filmové klasiky nejsou k dispozici na DVD.

Oba české filmové festivaly, Karlovy Vary i Uherské Hradiště, záslužně zdůrazňují, jak velký kulturní význam má dnes umělecká kinematografie v českém i světovém kontextu. A lidé to vědí, navštěvují oba festivaly ve velkých počtech . Film by měl být v ohnisku kulturního zájmu české společnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Radio na přání