Filip Nerad: 2020 – rok v EU skoro jako každý jiný. Až na pandemii
V letošním roce se celý svět potýkal s pandemií, jakou Evropa století nepamatuje. Šíření koronaviru samozřejmě výrazně ovlivnilo také život v Evropské unii.
Pro její finanční budoucnost přinesla pandemie jeden historický průlom, ale jinak spíše potvrdila řadu dobře známých faktů o jejím fungování a vztazích uvnitř bloku. Chtělo by se tak říct – rok skoro jako každý jiný. Ale opravdu jen skoro.
Čtěte také
Začněme samotnou koronakrizí. Ta ukázala, že Unie na každou krizi reaguje se zpožděním a s počátečními zmatky. Pak ale vždy najde způsob, jak na ni společně odpovědět. V tomto případě byla tato společná reakce ztížená tím, že prakticky veškeré pravomoci v oblasti zdravotnictví, kontroly hranic a krizového managementu mají v rukou členské státy. A nehodlají se jich vzdát ani pod vlivem takto bezprecedentní události. I to letošek jasně demonstroval.
Přesto Unie sehrála důležitou roli při řešení dopadů pandemie. Jako zásadní se v současnosti jeví zejména společný nákup vakcín. Když vidíme, jak česká vláda v porovnání s jinými státy teprve zahajuje přípravy na očkování a řeší, kdo mu bude velet, můžeme být rádi, že členské země souhlasily s pověřením Unie, aby vakcíny pro celou sedmadvacítku obstarala.
Při dosti katastrofálních manažerských schopnostech Babišova kabinetu je těžké si představit, že by byl schopný sám včas a v dostatečném množství očkovací látky zajistit. To samé by se patrně týkalo i dalších menších unijních států, které by v závodech o získání drahocenné vakcíny skončily někde v zadní části pelotonu.
České vedení Unie
Stejně významná, ne-li významnější je unijní reakce na drtivý propad evropských ekonomik v důsledku jejich opakovaného zavírání, aby státy omezily šíření nebezpečného viru. Sedmadvacítka se dohodla na obřím fondu ve výši tři čtvrtě bilionu eur, který má pomocí půjček a dotací obrátit hospodářský vývoj zpátky na vzestupnou křivku.
Čtěte také
Kromě svého objemu je tento fond mimořádný také tím, že se Unie na něj společně zadluží. To bylo až do letoška pro část zemí v čele s Německem naprosto nepřijatelné. Společné půjčky třeba v podobě eurobondů tak už do budoucna nebudou tabu.
Vášnivé debaty o fondu demonstrovaly, že dělící linie v Unii dál vedou nejen mezi východem a západem, ale i severem a jihem. Navzdory tomu se však evropský blok dokázal dohodnout jak na tomto protikrizovém nástroji, tak na novém víceletém unijním rozpočtu. Ten pro změnu do poslední chvíle blokovaly Polsko s Maďarskem kvůli nesouhlasu s podmíněním vyplácení peněz dodržováním principů vlády práva. I jejich veto nakonec padlo.
Čtěte také
To potvrdilo, že Unie se vždycky – nebo aspoň skoro vždycky – nakonec dohodne. I když je to často vykoupeno týdny únavných jednání a bolestivými kompromisy, které zamýšlené opatření obyčejně oslabí nebo zkomplikují. Výsledkem je ale řešení akceptovatelné pro všech 27 členů i europarlament – ač mnohdy jen se skřípěním zubů. Takto Unie prostě funguje a ukázalo se to také tento rok.
Zatímco domluva uvnitř klubu je stále s většími či menšími zádrhely možná, najít společné slovo s Británií je stejně složité, jako tomu bylo při jejím odcházení. Spojené království opustilo jako první země Evropskou unii na konci ledna. Odysea vyjednávání tentokrát o pobrexitové smlouvě ale opět nebere konce a překračuje všechny deklarované konečné lhůty. Ochotu k oněm bolestivým kompromisům má Unie u nečlenů výrazně menší i než u svých problémových členů. Také to je jedno z cenných poučení z letoška.
Kdo naopak potvrdil svou pověst mistryně kompromisů, to je německá kancléřka Angela Merkelová. V Česku tolikrát odepisovaná a haněná politička nejprve přišla spolu s francouzským prezidentem s myšlenkou fondu obnovy.
Čtěte také
Byla to pak velkým dílem znovu ona, kdo zbylé šéfy států na červencovém a prosincovém summitu přivedl k dohodě v otázkách příštího rozpočtu a s ním svázaného krizového záchranného balíku, včetně rozřešení sporu s Budapeští a Varšavou. I přes vážné výhrady Evropského parlamentu našlo německé předsednictví Unie shodu na klíčovém rozpočtu také s europoslanci.
I když rotující vedení Unie už nemá takový význam jako v minulosti, to končící německé názorně ukázalo, jaký vliv předsednictví může mít. Rozhodně to nebyla žádná „žvanírna s chlebíčky“, jak se údajně kdysi vyjádřil český premiér, ale dost tvrdě odpracovaný půlrok, kdy předsednická země předložila a prosadila řadu kompromisů v té nejnáročnější unijní agendě. Patnáct let v nejvyšší evropské politice zúročila Angela Merkelová se svou vládou v posledním půlroce velmi umně. O to větší výzvou pro schopnost Unie nalézat dohody bude, až kancléřka příští rok splní své předsevzetí a v politice skončí.
To neznamená, že Berlín je všemocný, jak si někteří myslí. Zcela například pohořel ve snaze najít shodu v otázce reformy migrační politiky. Také rok 2020 tak potvrdil, že migrace zůstává hluboce rozdělujícím tématem Unie, ačkoli ji letos odsunuly do pozadí mnohem urgentnějšími problémy. Potřeba vyřešit ji ale nezmizí a může se stát, že přistane na stole i českému vedení Unie. Také to je už skoro za rohem.
Autor je analytik Českého rozhlasu
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
