Filip by měl post na sjezdu lehce obhájit

Když bychom vzali číslo šestnáct a násobili jej počtem tří set šedesáti pěti, pak jde o úbytek pěti tisíc, osmi set čtyřiceti straníků za rok. Pokud by žádní noví členové nepřibývali, a tempo úbytku by zůstalo stejné, potom by někdy po roce 2030 KSČM takřka neměla existovat. Po listopadu 1989 si ovšem leckdo myslel, že komunisté s prominutím "vyhynou" podobně jako kdysi jako dinosauři mnohem dřív. A že roku 2008 budou možná jen podle pointy starého vtipu z dob totality jen kdesi v rezervaci, stejně plaší jako tatranští svišti. Jenomže někdejší KSČ se lehce přejmenovala a od prvých svobodných voleb úspěšně usedá do parlamentních lavic. Zprvu tak trochu nesměle, později už dost suverénně, když se ukázalo, že veřejnost se s její existencí více méně smířila. V jednom nedávném období dokonce dosáhla KSČM zhruba dvacetiprocentního mandátu. A šest zástupců, má také v Evropském parlamentu, což je dost vysoké číslo. A předloni už v jedné chvíli byla dokonce velmi blízko moci, i když do vlády by ji předseda ČSSD Jiří Paroubek asi nemohl přímo pozvat. Ale byl patrně připraven vládnout s menšinovým jedno či dvoubarevným kabinetem opřen o pevnou dohodu s KSČM.

Jinak se ale právě vždy po volbách ukazuje, že komunisté v takové podobě, jakou si úzkostlivě zachovávají, jsou ve sněmovně jakoby navíc. Koalici s nimi uzavřít nikdo nechce a tudíž je oněch dnes dvacet šest křesel takříkajíc "plonk". Sociální demokracie s nimi sice počítá při hlasováních proti vládním záměrům, ale na víc to nestačí a demokratická levice musí litovat, že se jí nepodařilo většinu komunistických voličů přitáhnout k sobě. Možná, že kdyby se Miloš Zeman před lety soustředil víc na tento úkol, mohl do značné míry snad komunisty takříkajíc "pohltit", anebo přimět k podstatnější revizi a vzít je pak coby partnery. Ale z nejrůznějších důvodů k tomu nedošlo. A dost možná ani dojít nemohlo. Neboť dokud je v komunistickém vedení převaha konzervativních politiků, mnoho se s tím asi dělat nedá a doufání v generační obměnu a tedy v jakousi menší vnitřní revoluci zůstává zatím stále jen - zkrátka doufáním.

A to se těžko změní také po víkendovém sjezdu v Hradci Králové, kde bude voleno nejužší velení včetně předsedy strany. Stávající šéf KSČM Vojtěch Filip, který je ve funkci od podzimu 2005, když vystřídal po dvanácti letech ocenivšího Miroslava Grebeníčka, bude o tento post znovu usilovat a evidentně je dopředu nejvážnějším kandidátem. A to i přesto, že strana pod jeho vedením ztratila v posledních volbách patnáct křesel a zatím nic neukazuje na obrat. Také zmíněných šest mandátů bude KSČM patrně horko těžko obhajovat ve volbách Evropského parlamentu v příštím roce.

Zatímco ex-předseda Grebeníček odmítl nominaci na klání o šéfovské křeslo a do Hradce snad prý ani nepřijede, znovu se bude snažit stanout v čele strany europoslanec Miloslav Ransdorf, který byl před pádem totality jakýmsi "disidentem" uvnitř tehdejší KSČ a který i dnes má představy o modernizované a nadbytečné byrokracie zbavené KSČM, v budoucnosti úzce propojené se sociálními demokraty. Po změnách netoužící plénum jej jistě vyslechne, ale dost hlasů mu nedá. Veřejnosti takřka neznámá poslankyně Soňa Marková může být klidně kandidátkou jen proto, aby se ukázalo, že i ženy mají mezi komunisty šanci. A tak nakonec jediným vážnějším Filipovým soupeřem bude rovněž poslanec Stanislav Grospič, který se ale zkušenému parlamentnímu politikovi, jakým je obecně dost známý místopředseda sněmovny Filip, schopný zvládat komunikaci mezi jednotlivými skupinami uvnitř KSČM, může jen velmi těžko rovnat. Komunistům jistě jde o úspěch blížících v podzimních krajských a senátních volbách a před nimi těžko budou ochotni měnit šéfa strany. Po jeho odchodu nikdo silněji nevolá a silný protikandidát neexistuje. Na sjezdu se pak jistě bude hovořit o tom, jak přitáhnout a hlavně udržet mladé lidi, na což samozřejmě nikdo z KSČM nemá recept, že ČSSD je politickým rivalem ale také potenciálním partnerem a bude se konstatovat, že současná vládní koalice dělá jednu hroznou věc za druhou, především reformy veřejných financí a že americký radar v Brdech je zcela nepřijatelný. A že socialismus a komunismus jsou jediné alternativy vůči nejen tuzemskému, ale globálnímu kapitalismu, který je třeba nahradit jiným systémem, než bude pozdě.

Ale víc už pak nelze očekávat a jak řečeno, Vojtěch Filip si může být pokračováním v předsednické funkci takřka jistý. Otřást jím může jen další hubenější výsledek ve všeobecných volbách za dva roky. Sociální demokracie má nyní našlápnuto k příštímu vítězství a pro Jiřího Paroubka bude víc než užitečné "vyluxovat", jak se říká, KSČM co nejvíce hlasů. Ale znovu je tu otázka do jaké míry je to možné. Stabilní komunistický lektorát představují vesměs lidé pokročilého věku se sentimentem po socialistickém zřízení a slovo komunismus v názvu jejich strany je pro ně vysloveně zásadní. Jiří Paroubek by je musel přesvědčit, že levicové principy dokáže prosazovat lépe než KSČM sama. Jenomže někteří její exponenti a jistě i mnozí voliči sní o znovuzavedení společných výrobních prostředků a o podobných věcech, které jim Paroubek podle všeho slibovat nehodlá.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .