Fejeton Petra Chudožilova

Lesněnky mi nenabídl. "No, jak by sem to řek..", odpověděl jsem úmyslně žoviálně, abych nastolil důvěrnou atmosféru, "Já sem tady na furt." "Jo takhle!", řekl muž a bez otálení zmizel v davu proudícím nekonečnou ulicí Porto Bello. Předpisově se tak vyhnul styku s osobami vůči světové socialistické soustavě nepřátelsky zaměřenými. "Však my si tě stejně najdem!", skuhral jsem za ním zlopověstně. "Já jsem totiž od CIA, abys věděl!" pivo, přesto že bylo hříšně drahé a prodávali jej jen v nápadném třičtvrtělitrovém plnění, naproti tomu vyvolávalo k novému životu staré, někdy dokonce i příjemné vzpomínky na Prahu.

Nadto vyplňovalo identifikační prázdnotu otevírající se před přivandrovalcem a bylo důkazem, že země, odkud přicházím, opravdu existuje, že nejsem pouhá fikce, že také i já, stejně jako domorodci v Londýně, Paříži a Basileji, jsem člověk s osobní historií, dětstvím a rodiči, jakkoliv se to lidem místním někdy však i kupodivu i mně samotnému může jevit jako málo pravděpodobné.

Setkání s československými produkty v cizině nebývalo před čtvrt stoletím mnoho. Bažant, jejž v mé rodině tradičně pečeme na Silvestra po polsku - tedy s kyselým zelím a špekem - pocházel ze starého domova stejně jako broky uvízlé v jeho mase. Ty broky máme dodnes schované na památku. Jindy jsme našemu nejmladšímu dítěti koupili laciné brusle na kličku vyrobené na Slovensku. Obyčejný kachlík odloupnutý na záchodě nám najednou připadal jako odvrácená Měsíce, neboť jsme na jeho rubu četli, že byl vyroben v Rakovníku. Nyní již zaniklý obchůdek s maďarskými specialitami drze nabízel segedínský guláš v konzervě jako Budapešťský výrobek, přesto, že na přebalu zcela jasně stálo made in Czechoslovakia.

V kiosku jsem si kupoval Rudé právo a potvrzoval tak podezření poctivých českých emigrantů, že jsem zdrhnul z profánních ekonomických důvodů. Možná dokonce, jak už moje příjmení napovídá, jsem ruský špion. Lichotilo mi to, přestože poctivci jen co si upravili vztah s režimem, z jehož spárů kdysi prchli, a začali jezdit do Prahy, tam na mě všechno žalovali a dělali mi ostudu. V Anglii, Dánsku či Norsku člověk tu a tam potkal na silnici škodovku s typicky prorezavělou karosérií. Česká auta si tenkrát na západě kupovali lidé na kvalitu méně nároční, mající hluboko do kapsy. Ty časy jsou pryč. Dnes jsem cestou do práce napočítal osm zaparkovaných škodovek, tří různých typů, jež ovšem se svými prvohorními předchůdci mají společného už jenom velmi málo, možná jenom tu firmu.

Vypadají pěkně, těší se slušné pověsti a zdaleka nenáleží k tomu podbízivě nejlevnějšímu. V prestižním švýcarském listě Neue Zürcher Zeitung se právě dočítám, že Česká republika zvyšuje tempo hospodářského růstu kvartál od kvartálu. Hrubý národní produkt loni narostl o krásných 6% a s takovou prý brzy dohoní i slovenského ekonomického tygra. Česká republika podle Neue Zürcher Zeitung vděčí za razantní hospodářský růst především dynamickému exportu a mezi nejúspěšnější artikly patří právě automobily. "Však vona jim ty prachy stejně sežere ta Nomůra!", škodolibě mě poučil jeden z místních krajanů a přidal exposé o investicích a ztrátách japonské banky v Praze. Do Česka od té doby, co se jeho jméno "vocitlo" na těch seznamech, už jezdí málokdy. Ironií osudu mi právě on kdysi zazlíval četbu Rudého práva.