Fata morgana

V bujných představách ministerských stratégů Rusko v té době bude jednou z pěti nejbohatších zemí světa, jeho podíl na světovém trhu vysokých technologií překročí 10%, HDP na obyvatele bude kolísat mezi 20 až 30 tisíci dolary. Polovina Rusů bude patřit za pouhých třináct let do střední třídy, platy a mzdy dosáhnou a pak i předstihnou evropský průměr, chudí zmizí, Rusové se budou hromadně těšit dobrému zdraví, budou všeobecně vzdělaní a dovolenou budou trávit v cizině. Zdá se, že ruští plánovači nečetli díla otce tržního hospodářství Miltona Friedmana, nýbrž opisovali od šéfa carské ochranky hraběte Benkendorfa, který kdysi uváděl ve svém elaborátu: "Co se týče budoucnosti země, je skvělejší než všechno, co si člověk umí představit."

Redakce ruských deníků mezitím dostávají čtenářské dopisy zcela jiného obsahu. Jako třeba tento: "Vesmír možná dobudeme, ale zda bude v naší ulici natažena kanalizace, toť otázka." Zaráží ruský zvyk snít, leže jako Oblomov v lenošce, o budoucích neuvěřitelných výdobytcích a zároveň naprostá neschopnost řešit problémy všedního dne. Generace, které budou žít v oné zářné budoucnosti, mohou jásat. Zádrhel je v tom, že z ministerského programu naprosto nevyplývá, jakým způsobem se má dosáhnout velkolepých cílů. Počínaje třeba otázkou, kdo bude onu zářnou budoucnost budovat?

Práceschopného obyvatelstva v Rusku je stále méně a do roku 2020 se jeho počet sníží o dalších 12%. Říká se: přistěhovalci pomůžou. Podle některých odhadů jich Rusko bude potřebovat až 20 milionů. Ovšem budou-li se přistěhovalci dovážet po milionech, naděje Rusů na znatelné zlepšení života mohou utrpět vážnou trhlinu. Budou-li chtít zajistit nově příchozím aspoň minimální penzum lidských práv, budou se muset s nimi podělit o místa v dopravě, školách, nemocnicích, bytovém fondu, atd. Jinými slovy, budou se muset podělit o svůj, beztak nepříliš přepychový, sociální balík.

Vycházeje z hořkých zkušeností evropských zemí, jež v době rychlého růstu vsadily na dovoz levné pracovní síly z rozvojového světa, snadno lze domyslet také jiné následky. Přistěhovalci, především z demograficky výbušných muslimských republik bývalého Sovětského svazu, se budou kompaktně usazovat na předměstích velkých aglomerací. Ve svých ghettech budou reprodukovat vlastní subkulturu, zvyklosti a životní způsoby, vyznávat vlastní víru. Z nedávných obrázků hořících pařížských předměstí víme, jaké konflikty plodí takové sousedství. Takových nezamýšlených dopadů bude nepřeberné množství. Budou chtít sloužit v ruské armádě děti imigrantů vychované v jiné tradici a víře? Pokud ano, jak se promění složení a spolehlivost takové "ruské" armády?

Mezitím v malých městech, v tzv. "neperspektivních osídleních" žijí miliony ruských občanů, kteří nejsou zapojeni do pracovního procesu a jsou odsouzeni k pomalé degradaci. Přes dva miliony z nich již dnes trpí nevyléčitelným alkoholismem. V umírajících městech s naprosto vyhaslým místním průmyslem a rozpadlou sociální sítí, v zapadlých vesničkách se stále rodí děti. Pokud je stát neochrání před opilstvím, nezaměstnaností, středověkými podmínkami, dědictvím dnešní regionální politiky přibudou nové hordy sirotků, bezprizorních, bez vzdělání, bez povolání, bez naděje, s podlomeným zdravím. Špatných dělníků, špatných vojáků a špatných občanů.

Experti OSN ve své zprávě "Regiony Ruska" konstatují mimořádně nevyvážený a neuspokojivý rozvoj ruského venkova. 74% veškerého obyvatelstva země žijí v pásmech bídy. To znamená, že početné skupiny potenciálně aktivního obyvatelstva zůstávají vývojem nevyžádány. Kvalita populace obývající tyto regiony je rovněž na pováženou. Podle údajů Ruské akademie lékařských věd jen jedno z deseti dětí může být pokládáno za zdravé, každé páté dítě je podvyživené, objem plic a svalová výkonnost u dětí se za posledních deset let snížily o 18%.

Neobyčejně příznivá surovinová konjunktura dává Rusku ojedinělou šanci napravit to, co zanedbalo ve 20. století. Ještě nikdy v dějinách moskevská vláda neměla tolik "volných" peněz a nemohla tak velkoryse manévrovat finančními toky. Zatím však peníze tečou jen do privilegovaných "růstových zón", jako jsou Moskva, Petrohrad, Ťumenská oblast či Tatarstán. Ruské vnitrozemí zůstává bohem a lidmi zapomenutým krajem. Nevídané peníze, vyčleněné v roce 2007 na cílové programy, zůstávají na papíře. Jak nedávno přiznal první vicepremiér Dmitrij Medveděv, za pololetí bylo vyčerpáno jen něco přes 10% z těchto cílených rozpočtů. A osud neproinvestovaných peněz v Rusku je dobře znám: bývají jednouše rozkradeny.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .