Falešným prorokům navzdory

Celkový dluh eurozóny tvoří zhruba 70% procent této částky. Dluh Spojených států poroste i nadále, protože stále klesají státní příjmy. Vlivem krize, ale i vlivem dřívějších snižování daní státem. V Evropě se naštěstí už snad nenajde státník, jenž by věřil neoliberální pohádce, zahalené do rádoby vědecké poučky, že snižováním daní se dosáhne větší hospodářské aktivity a tím větších příjmů státu. Více než polovina vládních dluhů ve Spojených státech pochází ze státních půjček. Věřitelé jsou soukromé osoby, průmyslové koncerny, banky a hlavně zahraniční vlády, na prvním místě čínská, pak japonská atd. Dlouhou dobu to šlo kvůli nízkým nákladům na tyto půjčky. To se změnilo, náklady na půjčky stále rostou, některé z nich musí pak být dokonce splaceny v krátkých lhůtách, na což si americká vláda bude muset znovu půjčit. A tady už nepomůže sebelepší kreditní politika, tady začíná jít o podstaty. Tady jde o ohrožení národního bohatství jako takového, které je možné chránit z vládní strany pouze úsporami, krácením státních výdajů na všech rovinách a na druhé straně nezbytným zvyšováním daní. V dnešní situaci je třeba jak ve Spojených státech, tak v Evropě silný akceschopný stát.
Evropa proto potřebuje silné euro a Spojené státy silný dolar. Jenže v poslední době posilovalo euro a dolar klesal. Zpočátku se to jevilo jako chytrá strategie americké vlády, protože to zvýhodňovalo americký export a Amerika zase naopak vyčítala čínské vládě nízký kurz jenu vůči dolaru. Pak se vlivem krize situace změnila a americký finanční kapitál patrně nutně potřebuje oslabit euro.

Skutečností číslo dvě je neblahá role ratingových agentur, především Standard and Poor´s, Moody ´s a Fitch. Jsou to zdánlivě nezávislé organizace, které vydávají ratingová hodnocení jednotlivých finančních produktů a také jednotlivých zemí a tím dávají pokyny pro investory, například kolik státních dluhopisů a s jakým úrokem mají kupovat od dotyčných zemí. Jejich role je zdánlivě užitečná, protože tím chrání mezinárodní investory před tím, aby někde zbytečně nepřišli o peníze. Z druhé strany ale také vyvíjejí neblahou činnost, protože jsou soukromými finančními organizacemi, které často slouží zájmům jen určitých finančních skupin a jejich hodnocení se v poslední době ukazují, jak to vyjádřil americký bankovní dozor, jako falešná a zavádějící. Proto dnes čelí a budou čelit doslova lavině žalob, protože svými hodnoceními často poškodily nejen mnohé cenné papíry, ale také spořitelny, řadu investorů atd. Dnes panuje shoda, že podíl těchto agentur na vypuknutí finanční krize byl značný a lze proto jen doufat, že se jim přestane tolik věřit a investoři se přestanou podle jejich hodnocení slepě řídit. Standard and Poor´s a Mood´ys by měly být podrobeny silnému dohledu a měl by být omezen rozsah jejich působnosti. Zcela určitě to platí také pro Evropu. Řecká krize otevřeně vypukla mimo jiné proto, když začala prudce klesat ratingová hodnocení, Řekové začali jen těžko a za stále vyšší úroky shánět kupce pro své dluhopisy a začali se prudce propadat do finanční krize. Jejich státní dluh začal překračovat všechny meze. Ratingové agentury, které vycítily pach zraněného zvířete na konci euro skupiny, se rozhodly ho dorazit a tím, a to byl patrně vedlejší smysl jejich akce, znehodnotit euro a pomoci dolaru. A pochopitelně přitom hodně vydělat. Dokonce opatřily řecké vládě agentury, které jí sháněly další úvěry po světě, aby tím urychlily pád země. Dnes už je jasné, že se celá euro skupina postavila na obranu a rozhodla se ubránit všemi prostředky. To není obrana před volným trhem a volnou soutěží, ale bezohlednými a nezodpovědnými manýry určitých mezinárodních finančních skupin. Evropská unie by si proto měla vytvořit vlastní ratingové agentury, u nichž bude mnohem víc garantována jejich nezávislost a objektivita. A nakonec i návrh Komise, aby jednotlivé členské státy předkládaly návrhy svých rozpočtů, je pouze výrazem společné vůle k obraně.

Unie chce každému svému členskému státu poskytnout v případě nouze pomoc, ale chce být informována, zda někdo příliš nehazarduje se svými veřejnými dluhy a vyvíjí věrohodné úsilí šetřit. Původním smyslem Paktu stability bylo zabránit přílišné tvorbě dluhů, ale jak se dnes ukazuje, tento záměr nebyl naplněn. Navíc ti, kdo ho porušovali, byli v roce 2003 zbaveni obav před sankcemi, což bylo v podstatě rozhodnutí Německa a Francie. Dnes je zjevné, že to byla chyba a proto jsou třeba tato a další opatření. Návrhů je celá řada. Jedním z nich je například vytvoření Evropského měnového fondu, jenž by byl v podobných krizích schopen účinně jednat. Každý evropský stát může počítat s pomocí, ale jen za určitých podmínek, k nimž hlavně patří úsporná opatření a odbourávání dluhů. Ty totiž představují pro každý stát jakási ložiska infekce, která se může stále víc šířit a jejíž zápach může přilákat mezinárodní finanční dravce. A pokud si přesto všechno dotyčný stát nezačne infekci sám léčit, nebude moci počítat s unijní pomocí. Mohlo by pak s ním být zavedeno insolvenční řízení. Podobné insolvenční řízení by pak mohlo být zavedeno i vůči těm bankám, které by nezodpovědně využívaly vysoce zúročených vládních půjček, dostaly se do problémů a vydíraly by pak politická vedení, aby jim bylo pomoženo. S tím, že je třeba chránit finance občanů, kteří v nich mají své vklady.

Německá sociální demokracie pak konečně navrhuje, aby byly finanční operace mezinárodního finančního kapitálu zdaněny půl procentem, které by odváděly Evropské bance. Při většině těchto operací jde totiž o spekulativní kapitál, jehož ztráty pak často jdou na účet občanů. Jestliže by však musely dopředu zaplatit tak říkajíc na dřevo státu daň, možná by si rozmyslely jít do rizikových operací. Jak je z toho všeho vidět, Evropská unie je schopná společného jednání, je schopná udržet společnou věc navzdory všem krizím a přitom najít tržně konformní postupy. Euro nepadne, eurozóna se bude nadále rozšiřovat a bude opět stabilizačním faktorem Unie. Eurozóna je natolik finančně silná, že je schopná si sama zajistit normální kreditní systém. Hodně samozřejmě záleží na odpovědných vládách a také na odpovědném chování evropských občanů, kteří pochopí, že jejich společenství je třeba přes všechny útoky udržet, protože jen tak si zachovají své v dnešním světě výjimečné svobody. Jako první signály probuzení Evropy k této odpovědnosti mohou sloužit ohlášená mohutná úsporná opatření španělské vlády nebo i to, že si nová britská vláda na svém prvním zasedání snížila platy o pět procent na celé vládní období.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání. Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas.