Falešné zaklínání se reformami

O reformy v tuto chvíli rozhodně nejde. O co se hraje, je podíl na moci. Míra této choutky je mezi sociálními a občanskými demokraty přece jenom odlišná. Může za to podle všeho pohled do průzkumů veřejného mínění. Podle nich si občanští demokraté i nadále udržují s poměrně slušným náskokem první příčku a pokud by se předčasné volby konaly v dohledné době, mohli by v nich zvítězit. Dokonce ani nekonečná jednání o vládě a řada chyb, kterých se Topolánek při nich dopustil, nepoškodila výrazně obraz ODS v očích voličů. Proto je logické, že občanští demokraté vytrvale odmítají koalici se sociální demokracií a hrají prakticky o dvě varianty budoucího vývoje. Buďto o nějakou formu vlády bez koaličního partnerství s ČSSD, nebo o předčasné volby.

Naopak sociální demokraté mohou z průzkumů veřejného mínění vyčíst, že jejich šance alespoň na obhájení výsledku z června loňského roku je momentálně malá, tudíž je pochopitelné, že se brání zuby nehty předčasným volbám v následujících několika měsících. Je proto logické, že volí nejrůznější formy, jak dotlačit ODS ke společné vládě, případně, jak vládu vytvořit s dalšími partnery. Kdyby ve sněmovně byla jiná levicová strana než KSČM, byl by podle všeho už nyní vytvořen kabinet, ve kterém by hlavní roli hrála ČSSD a který by bez problémů získal v dolní parlamentní komoře důvěru. Realita je však jiná.

Proto sociální demokracii nezbývá než hrát i nadále destruktivní roli a balit ji přitom do pro občany přijatelnější formy. Názorným příkladem může být prosazení přímého televizního přenosu jednání s trojkoalicí. Seriozní vystupování, klidně přednášené výhrady, to by mohlo značně vylepšit pověst Jiřího Paroubka a pomoci mu vytvořit obraz konstruktivního politika. Problém spočívá v tom, že politici se pod dohledem kamer chovali značně nepřirozeně, dokonce ještě více, než když jsou účastníky nějaké televizní diskuse. Pokud by měl mít přenos vypovídací hodnotu, musel by být učiněn skrytou kamerou bez vědomí aktérů schůzky. Což by samozřejmě nebylo seriózní.

Stručně řečeno, přímý přenos z podobných jednání nemá smysl a může pouze sloužit jako předvolební kampaň. Pokud mohl něco nabídnout, pak je to už zmiňované ujištění, že program ve sporech o řešení volebního patu nehraje až tak zásadní roli. Stačí připomenout fakt, že před několika týdny vznikla dohoda občanských a sociálních demokratů spolu s lidovci na vládě a na jejím programu. Nakonec nebyla odsouhlasena ODS. Jinými slovy řečeno, nalézt programový kompromis lze, ale spíše na bázi vláda versus opozice. Ostatně, v souvislosti s reformami, si lze jen obtížně představit, že by konečné vyznění programového prohlášení Topolánkovy trojkoalice bylo diametrálně odlišné od nedávné dohody ODS, ČSSD a KDU-ČSL.

Navíc, drtivá většina reforem musí být prosazena formou zákonů. Tudíž je nad slunce jasné, že pokud mají zůstat mimo hru komunisté, musela by nová vláda stejně hledat podporu v řadách sociální demokracie. Znamená to, že by ČSSD mohla usměrňovat reformy tak, aby jí vyhovovaly. Zároveň by nemusela za ně nést přímou odpovědnost. Sociální demokraté takové řešení nechtějí a argumentují především programovými rozpory.

Pravou příčinu je však asi třeba hledat jinde. Proč chce sociální demokracie i nadále zůstat u moci, o tom se dá pouze spekulovat. Třeba v rovině možnosti vlády rozhodovat určité věci bez spolupráce s parlamentem. Řeč může být například o vlivu na nejrůznější bezpečnostní složky, včetně tajných služeb typu BIS. Nebo o nejrůznějších možnostech kabinetu dosazovat do některých funkcí své lidi. Stranou spekulací nemůže zůstat ani možnost vlády ovlivňovat tok určitého typu financí, o privatizaci, nebo přístupu k citlivým informacím ani nemluvě. Samozřejmě jsou to všechno spekulace, které sociální demokraté důrazně, i když ne vždy přesvědčivě odmítají.

Co je však podstatné, kdyby se sedm měsíců diskutovalo hlavně o reformách, už by dávno byl na světě takový model řešení, který by je umožnil v kompromisní podobě prosadit. Ostatně, sami politici pravidelně tvrdí, že významné reformní kroky nemají být prosazovány silou, ale na základě širší politické dohody. Když se to dá všechno dohromady, lze jenom souhlasit se slovy politologa Tomáše Lebedy, že pokud dojde k třetímu pokusu o sestavení vlády, měl by být téměř tři čtvrtě roku od voleb využit pouze k tomu, aby se naplnilo znění ústavy a aby se po třech neúspěšných žádostech o důvěru vládě země dostala k předčasným volbám.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .