Evropský parlament schválil přijetí České republiky do Evropské unie!

9. duben 2003

Cesta do Evropské unie je volná, alespoň ta, která vede přes Štrasburk. Tamní poslanci Evropského parlamentu schválili rozšíření Evropské unie o Českou republiku a za týden tak může být v Aténách podepsána přístupová smlouva. Radost nad tímto výsledkem nicméně není nezkalená: je totiž nejhorší ze všech deseti kandidátských zemí.

Pro přistoupení České republiky se vyslovilo čtyři sta osmdesát devět z pěti set šedesáti pěti hlasujících poslanců. Třicet devět poslanců bylo proti a třicet sedm členů parlamentu se zdrželo hlasování. Pro Slovensko, Polsko, Maďarsko, Slovinsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Kypr a Maltu hlasovalo vždy více a často podstatně více než pět set poslanců.

Rozdíl nepochybně způsobily více než dvě desítky pravicových německých a rakouských členů Evropského parlamentu, kteří se rozhodli hlasovat proti českému přistoupení a nebo se zdrželi hlasování. Jedním z nich je i poslanec za CSU a předseda sudetoněmeckého Landsmannschaftu Bernd Posselt. Je zároveň i jedním z představitelů Panevropské unie, která po prvních volbách do Evropského parlamentu v roce 1979 prosadila, že Evropský parlament postavil do svého čela symbolicky prázdnou židli na protest proti tomu, že jsou důležité součásti kontinentu od Evropy násilně odtrženy. V otevřeném dopise české veřejnosti vysvětluje Bernd Posselt motivy svého středečního hlasování.

Projev Bernda Posselta: Mnozí Češi se mně ptají, proč dnes v Evropském parlamentu hlasuji proti vstupu České republiky. Toto ne není ne k rozšíření Evropské unie. Ne českému národu, nýbrž protestem proti tomu, že se Českému státu zatím ještě nepodařilo odloučit od neblahého nacionalistického dědictví takzvaných "prezidentských dekretů", které se týkají sudetských Němců a všeho, co k tomu patří.

Nikdy jsem nenáležel k těm, kteří zastávaní nějaké maximalistické pozice a ani v budoucnu tak neučiním. Ale kolektivní zbavení práv a vyhnání více než tří milionů lidí kvůli mateřské řeči nebo původu nejsou jen dobové jevy, ale dotýkají se elementárních otázek lidských práv. Patřím k těm, kteří se nikdy nesnažili zamlčet strašlivé zločiny proti lidskosti nacionálního socialismu anebo je relativizovat.

Naopak jsem poprosil českou veřejnost o prominutí za sudetoněmecký podíl na těchto zločinech. V nespočetných rozhovorech s českými politiky jsem jasně vyjádřil, že pro národ má osvobozující účinek, pokud nalezne jasná slova k temným kapitolám své vlastní historie a vyrovná se se svou minulostí. Nejlepší intelektuální představitelé českého národa byli stejného názoru a často s odvahou zastávali tento názor proti různým proudům ve vlastní veřejnosti.

Často jsem tázán, co si představuji pod podstatným gestem, ke kterému nejen Evropský parlament vyzval českou politickou reprezentaci. Má odpověď byla vždy stejná. Zpracovat takový návrh je především záležitost Čechů samotných. Opakovaně mi bylo signalizováno, že je o tom možné mluvit, ale že doba k tomu ještě není zralá. Vždy jsem na to jasně a čestně odpovídal, že při hlasování do Evropského parlamentu budu rád hlasovat pro.

Ale při nejlepší vůli tak nebudu moci učinit, pokud se do té doby alespoň něco nestane. Nastal opak. V dubnu minulého roku podpořil Český parlament údajně vyhaslé dekrety bezpráví z tragické minulosti, o nichž jsme doufali, že by mohly být překonány. A tak dnes stojíme i přes největší úsilí prozíravých lidí na obou stranách s prázdnýma rukama.

Proto se evropští poslanci CSU rozhodli, že budou svým hlasem protestovat proti pokračujícímu porušování lidských práv a tak jasně ukáží, že jeho odstranění je v zájmu obou stran. Nejde o to, otevřít staré rány a nebo předkládat účty. Již kvůli budoucnosti Evropy se musí mezi jejími národy stát nesporným faktem, že každé vyhnání bylo a je zločinem a že nejen podle dnešních, ale i tehdejších měřítek nelze ospravedlnit jeden zločin zločinem jiným a že se nesmí stát, aby lidé byli degradováni na občany druhé třídy a nebo aby ztratili svá práva jen kvůli svému původu.

Nacionalismus a myšlení v kategoriích kolektivní viny musí jednoznačně patřit minulosti.

Tolik výňatek z dopisu Bernda Posselta české veřejnosti. Dodejme, že podle zpráv ČTK se hlasování konzervativní pravice v Evropském parlamentě do poslední chvíle snažil ovlivnit předseda Unie svobody Petr Mareš. Přesvědčoval europoslance z Evropské lidové strany, nejsilnějšího politického klubu v Evropském parlamentu, aby při středečním hlasování o přijetí deseti kandidátských zemí do EU podpořili Českou republiku. Většina reagovala na jeho slova příznivě. Poslanci z bavorské CSU naopak sdělili, že se nic nemění na jejich rozhodnutí hlasovat proti.

Podle přítomných Mareš svými slovy zapůsobil. Jak píše ČTK, líbila se zejména jeho otevřenost ohledně Benešových dekretů. Mareš připomněl, že vždycky odsuzoval poválečné násilí, páchané na Němcích a sebekriticky přiznal váhání české vlády, v níž je místopředsedou, s vyjádřením určité lítosti, jež Evropský parlament požadoval.

Této věci je připisován význam otázky, které když se dotknete, pácháte politickou sebevraždu, řekl ČTK. Až příliš dlouho jsme odkládali výroky na toto téma a diskusi o něm. Vždycky byly nějaké volby, nějaká referenda. Platíme daň za tuto naši váhavost, řekl s tím, že se těší, jak v budoucím Evropském parlamentu bude prostor pro zevrubnou debatu. Nedá se to vyřešit lusknutím prstů, bude to nějakou dobu trvat, řekl Petr Mareš. Po středečním hlasování ke svému stanovisku dodal, že gesto, které konzervativní poslanci z CSU a z Rakouska očekávají, nelze vynutit pod nátlakem. Musí přijít samo z vlastní vůle udělat si čistý stůl.

Spustit audio