Evropská unie přijímá do svých řad Rumunsko a Bulharsko

Budou obě země spíše přínosem, nebo přítěží. Jaká nebezpečí od nich hrozí. Nakolik nahrají možné problémy po vstupu Rumunska a Bulharska euroskeptikům. To jsou otázky, které si v Bruselu a v dalších metropolích členských zemí během posledních měsíců ve velké frekvenci kladli.

Každé rozšíření vyvolávalo podobné otázky. Zejména během integračního kroku, který vyvrcholil přijetím devíti nových zemí bývalého sovětského bloku v roce 2004. I tady panovaly obavy, podobné těm, které si Brusel připouští nyní. Možná ne tak akutní.

Hrubý domácí produkt Rumunska a Bulharska na osobu dnes dosahuje pouhých čtyřiceti procent průměru Evropské unie. Především takzvané starší země se obávají masového přílivu pracovních sil z těchto dvou bezpochyby nejchudších států EU. Dánsko, Irsko, Lucembursko, Španělsko a Británie své pracovní trhy prozatím zavřely. Británie už před několika týdny vydala listinu osob z Bulharska a Rumunska, které jsou na ostrovech nežádoucí. I když v mnoha případech spíše z bezpečnostních důvodů . Je jich pětačtyřicet tisíc. Pro srovnání: na britském pracovním trhu se po rozšíření objevilo minimálně 600 000 obyvatel východní Evropy.

Bude tomu tak i po vstupu Rumunska a Bulharska? Tamní vládní instituce s určitým odlivem obyvatel počítají. Zmíněné země, které přikročily k restrikcím, se prý ale nemají čeho obávat. Rumuni se totiž dosud orientovali na Itálii, Portugalsko a Španělsko, kde jich žije už nyní 400 000. Bulharští obyvatelé, tedy ti, kteří uvažují o hledání práce v zahraničí, zase obracejí své naděje k Řecku, kam v minulých letech zamířilo 200 000 z nich. Bulhaři a Rumuni přinesli levnější pracovní sílu, ale často nelegální. A co se týče Itálie, tamní úřady upozorňují na skutečnost, že Rumuni drží třetí místo mezi zahraničními klienty věznic na Apeninském poloostrově .

Navzdory předpokládanému odchodu skupin Bulharů a Rumunů za prací do bohatších koutů starého kontinentu se ale obě země zřejmě nebudou muset bát razantního snížení počtu obyvatel. A to z hlediska historických vazeb. Když Rumunsko svrhlo komunismus a rozpadl se Sovětský svaz, Bukurešť vyhlásila, že si obyvatelé Moldávie, která byla až do roku 1940 částí Rumunska, mohou zažádat o rumunské pasy. To pro obyvatele Moldavska, z nichž až tři čtvrtiny mají rumunské kořeny, nebylo v posledním desetiletí až tak atraktivní. Když se ale objevila perspektiva, že jejich stará vlast vstoupí k 1. lednu 2007 do EU, zvýšil se počet žádostí o rumunský pas desetinásobně a dnes dosahuje tří stovek tisíc.

Něco podobného, byť v poněkud menším měřítku s ohledem na v porovnání s Rumunskem třetinu obyvatel potkalo i Bulharsko. K v uvozovkách "návratu ke kořenům," se rozhodlo několik desítek tisíc občanů bývalé jugoslávské republiky Makedonie. Tamní většinové obyvatelstvo a jejich jazyk je některými ztotožňován s bulharským. Ačkoli takový výklad dřívější pravicové makedonské vlády nepřipouštěly, i tady se ukázalo, že má pragmatismus navrch. O bulharské občanství totiž požádal i někdejší makedonský nacionalistický předseda vlády Ljubčo Georgievski.

Ačkoli budou od 1. ledna v řadách Evropské sedmadvacítky, mají Rumunsko a Bulharsko vyhráno jen částečně. Je před nimi totiž tříleté zkušební období. Sofia i Bukurešť musejí urychlit další reformy. A to zejména v soudnictví, boji proti korupci, organizovanému zločinu a také garantovat kvalitu svých zemědělských výrobků.

Pokud by se v průběhu let reformy ve zmíněných oblastech nerozvíjely požadovaným tempem, může EU proti svým dvěma nejnovějším a zároveň nejchudším členům zavést sankce. Mimo jiné omezit dotace z unijních fondů.

Největší obavy vyvolává zmíněné zemědělství. Proč? Před několika lety, když vstupovalo do Unie Polsko, vyzýval Brusel Varšavu k reformám v tomto odvětví. Upozorňovalo se na fakt, že se polští rolníci nacházejí v situaci, v jaké byli jejich kolegové ze členských zemí v padesátých letech minulého století. Podle některých zdrojů byl v zemi dvoutřetinový nadbytek neproduktivních hospodářství.

Nyní se podobné výtky objevují i v souvislosti s 22 milionovým Rumunskem. Zemědělstvím se tam živí 40 procent občanů, kteří ale produkují jako celek pouhých 12 procent hrubého domácího produktu. Panují zde nepřehledné vlastnické vztahy a jejich nevyjasnění brzdí pokusy o reformu. A tak by v případě zákazu exportu zejména masa, který zemi bezpochyby hrozí, mohlo dojít k dalšímu citelnému poklesu už tak diskutabilní prosperity rumunských statků.

Rumuni ani Bulhaři podle odborníků zatím nejsou schopni garantovat bezpečnost a nezávadnost svých masných výrobků tak, jako je tomu zvykem v dosavadní pětadvacítce. V obou zemích se objevil zvýšený počet případů nemoci šílených krav, prasečího moru, nebo ptačí chřipky.

Ostatně vývoz rumunských a bulharských potravin nedávno dosáhl celoevropského rozměru. Rusko, které už přes rok praktikuje zákaz dovozu polského masa na svůj trh s odůvodněním, že není zdravotně nezávadné, hrozí podobnými sankcemi i celé Evropské unii. Pokud ta na svůj trh pustí maso z Bulharska a Rumunska. V takovém případě by se embargo mohlo rozšířit na celou sedmadvacítku, což by pro ní v případě ztráty mohutného ruského trhu asi nebylo příjemné.

Platí tady ale dvojité ale. Stop polskému masu v Rusku má spíše politický podtext, který souvisí s chladnými vztahy Moskvy a Varšavy. A kvality masa z balkánských zemí se obávají i v samotné EU.

Zda členství v Unii pomůže Rumunsku a Bulharsku zdvihnout životní úroveň, nebo zůstanou v chudém zákoutí starého kontinentu ukáží příští měsíce a léta. Vyjasní se i to, zda pak budou mít navrch stoupenci dalšího rozšiřování, nebo jejich odpůrci. A to je otázka, která je klíčová i pro země, které nechtějí zůstat stranou integrace, ale na své členství budou muset v kratším, nebo delším horizontu, ještě počkat. Na hesla o pádu Berlínské zdi pro celý Balkán je přeci jen navzdory integraci Bulharska a Rumunska příliš brzy.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .