Evropská unie po krizovém summitu

23. červen 2005

I v rodině, když se pohádá, prvním nápadem bývá hledat viníka.V Evropské unii je to o to snažší, že viníků bývá po ruce hned několik. Ještě než bruselský summit minulý týden začal, tak se ozývalo, že britský premiér do něj vchází osamocen, sportovně řečeno jeden proti čtyřiadvaceti. Takovéto rozestavení napovídalo, že Tony Blair nemůže očekávat žádný pro něj příznivý výsledek.

Protože ale dohoda je základní myšlenkou evropské integrace, tak nedohoda je špatným vysvědčením pro všechny. Proto také Blairův výsledek, i kdyby skutečně skončil sólojízdou, nemohl být jen jeho neúspěchem.

I když britský, francouzský i německý tisk se shodoval paradoxně v tom, že dával špatné známky především domácím a ne cizím politikům, celkový dojem je takový, že ten, kdo nejvíce ztratil, protože neuspěl, je francouzský prezident Jacques Chirac. Respektovaný taktik ve výborně rozehrané partii takřka izoloval svého největšího oponenta, britského premiéra, jeho odpor se ale nakonec zlomit nepodařilo. Při hlasování o posledním kompromisním návrhu, který připravil neúnavný předsedající Jean-Claude Junker, se vedle Británie proti němu postavily další čtyři země, a to i takové jako Španělsko a Itálie. Zprvu osamělý Blair nakonec našel dost spojenců.

Britsko-francouzský duel není jen výrazem letité rivality dvou evropských velmocí. Jeho nynější podoba je střetem o příští podobu evropské integrace, anebo chcete-li střetem dvou odlišných představ. Je jen shodou náhod, že tento střet se vynořil na povrch při debatě o příštím rozpočtu Evropské unie. Tato debata navíc vyvolávala dojem, jakoby se za jednací stůl do Bruselu vrátila britská premiérka Margaret Thatcherová ve své nejlepší formě z poloviny osmdesátých let minulého století, kdy tlučením svou kabelkou dodávala důraz svému požadavku: "Chci své peníze zpátky." Pro pořádek nutno dodat, že minulý týden v Bruselu to vypadalo, že u jednacího stolu neseděla jenom jedna madam Thatcherová, ale hned několik. Pro budoucnost Evropské unie bylo podstatné, že i když debata o rozpočtu vyhlížela ke škodě věci poněkud hokynářsky, tak se v ní jednalo o vysokou politiku. Čeští občané, kteří s překvapením tu a tam sledují, jak jejich poslanci přihrávají peníze ze státní kasy třeba na aquapark v obci, kde není ani vodovod, tomu už asi nevěří. Ale čím jiným by debata o rozpočtu měla být než vysokou politikou, když se rozhoduje, odkud a jak se vyberou, a kam a jak se rozdělí společné peníze.

Společných peněz je v Evropské unii dost a málo zároveň. Při čtení zpráv o stovkách miliard eur to vypadá, že evropský rozpočet je převeliký, zároveň je ale pravda, že se rovná zhruba jednomu procentu hrubého národního produktu Evropské unie jako celku. Jednoduše řečeno, každá národní vláda doma rozděluje a obhospodařuje mnohem větší peníze, než které posílá do společné pokladny v Bruselu. Jestli je ve hře jedno procento hrubého národního produktu celé unie, tak proč je kvůli tomu takový povyk? Jednak proto, že ono jedno procento jsou přece jen docela slušné peníze, a také proto, že ty rozdělované peníze mají vysoce symbolickou hodnotu. Jsou to totiž ty peníze, které jsou členské země Evropské unie ochotny dát na pomyslnou společnou hromadu. Její základ se vytvářel ještě v době poznamenané hodně vzpomínkami na druhou světovou válku, mezi jiným na přídělové hospodářství a nedostatek potravin. Proto se tolik dávalo na společnou zemědělskou politiku, ze které největší prospěch měla a stále ještě má Francie. Dnešní svět se ale od toho poválečného dosti liší. Potraviny se dají nakoupit daleko levněji mimo Evropu a starostí rozvinutých zemí dnes není, jak vyprodukovat dost potravin, ale jak obstát vůči jiným velkým ekonomickým celkům. V případě Evropy jsou to Spojené státy a vedle nich rostoucí Čína nebo Indie. Když Tony Blair říká, že společné evropské peníze by měly jít do výzkumu a vzdělávání, myslí právě na tuto konkurenci. Chirac stále myslí na své zemědělce. Doma možná zachrání voličské hlasy, Evropě ale nepomáhá.

autor: Adam Černý
Spustit audio