Evropská unie není jednosměrka

Že jde o citlivou záležitost, větřili od začátku neomylně populisté. Vzpomeňme jen, jak v souvislosti s diskusí o rozšíření EU rozdmýchával obavy z přílivu cizinců do země svého času v Rakousku Jörg Haider. A jak to dodnes dělají komunisté nebo republikáni v ČR, ale také například v Polsku, když straší návalem Němců, kteří se s plnými peněženkami třesou na nemovitosti v údajně tolik levné střední Evropě.

Zneužívat strach a předsudky voličů k získání politických bodů však bohužel patří k výbavě některých osob, které se na politické scéně pohybují, a to jak u nás tak v západní Evropě. Je jen jeden způsob, jak se jim bránit, a tím je trpělivá a věcná osvěta.

Solidní základnu jí skýtá poslední studie dvou renomovaných hospodářských instutů v Německu (DIW a IZA), které se zabývaly dopadem rozšíření EU na západoevropský pracovní trh. Masové přesuny lidí by se podle jejich společné analýzy rozhodně nekonaly: ze všech deseti kandidátských zemí bývalého východního bloku lze při plné svobodě pohybu očekávat v západní Evropě ročně kolem 350 000 osob.

Z tohoto počtu by jich 220 000 směřovalo do Německa, a 42 000 do Rakouska. Během deseti let by se ale tento počet měl snížit na polovinu, a po dalších dvaceti letech by měla nastat, co do přílivu a odlivu lidí mezi východem a západem kontinentu, zhruba rovnováha. Ani oněch předpokládaných 220 000 osob v prvních letech volného pohybu by ale pro multikulturní prostředí Německa neznamenalo žádnu významnou zátěž, protože celkový počet cizinců v NSR by se tím zvýšil jen o jedno procento.

Z nově příchozích z východní a střední Evropy by jich ovšem jen část hledala v Německu zaměstnání: předpokládá se, že by jich bylo kolem 80 000 ročně, a šlo by vesměs o lidi dobře, anebo výborně kvalifikované. Potenciál pracovních sil v Německu přitom bude v dohledné době klesat o 200 000 osob každý rok. Takže i eventuální noví uchazeči o práci z budoucích členských zemí EU by byli jen kapkou na rozpálené plotně.

Na české straně bohužel obdobně střízlivé a věcně podložené hlasy chybí. Čeští politici většinou své západní partnery jen chlácholí, navíc pro domácí uši dost nelichotivě, že Češi prý nejsou mobilní, nestěhují se za prací ani doma, natož pak aby šli někam, kde existuje jazyková bariéra.

Přitom by se jistě dalo na základě vývoje v posledním desetiletí kvalifikovaně odhadnout, kolika zdejším lidem by pesrpektiva zahraniční zkušenosti stála za to, aby své bariéry překonali, pokud by se jim svět doopravdy otevřel. Zrovna tak by se dalo odhadnout, kolika lidem ze západu by nové zkušenosti na východě stály za to, aby uvažovali o změně bydliště.

Tento aspekt se v rámci zdejší diskuse o vstupu do EU nediskutuje a přitom by nepochybně měl. V pohraničních oblastech například přesunula řada německých nebo rakouských podniků své výroby do ČR a tak není vyloučeno, že časem, až byrokratické přehrady padnou a finanční se začnou vyrovnávat, začnou do nich jezdit za prací sousedé ze západu.

Stanou se z nich konkurenti na regionálním pracovním trhu, který přiležitostmi zatím neoplývá a sotva v dohledné době bude. Myslitelné je tedy i to, že v určitém místě se začnou bát Češi, zda je o práci nepřipraví Němci nebo Rakušané.

Na takový vývoj není zdejší obyvatelstvo očividně připraveno. Už vůbec ne v pohraničí, kde byly lidské zdroje minulým režimem záměrně devastovány, protože jejich prvořadým úkolem měla být "ostraha hranic".

Než tedy propadat bolestínskému pocitu, že "nás v unii nechtějí", bylo by mnohem poctivější si odpovědět na otázku, jestli my chceme je.