Evropská komise k Evropské ústavě

Produkt, který po mnohaměsíční práci Konventu s velkými fanfárami odprezentoval jeho předseda Giscard d´Estaing uspokojil, ale nenadchnul. Každý jiný výsledek by ovšem musel překvapit, vzhledem k nesmírně náročnému zadání, kterému měl Konvent dostát, a různosti zájmů současných i budoucích členských států. Výhrad, které se ponejvíce týkají adekvátní reprezentace zemí podle jejich velikosti, je celá řada. A jako by jich nebylo dost, seznam připomínek si připravila také Evropská komise.

Příspěvek komise do debaty, která startuje 4. října v Římě, představil ve středu její předseda. Podle prvního mezi komisaři, Itala Romana Prodiho, nemá komise žádný problém s, cituji: "devadesáti pěti procenty návrhu". Zbývajících 5 procent ale stojí za to. Komise chce více většinového hlasování, větší ekonomické pravomoci pro země takzvané eurozóny a snadnější procedury pro případné budoucí změny ústavy. Především však říká rozhodné ne navrhovaným změnám, které by mohly zmenšit její váhu vůči jinými evropským institucím.

Prodimu a jeho kolegům se nelíbí, jak se Konvent v případě Komise vypořádal s nárůstem členských zemí. Patnáct plnohodnotných komisařů a 10 komisařů poradců bez možnosti účastnit se hlasování, nebo podle Prodiho komise cesta, kterou by se měly její nástupkyně ubírat. Hlavní argumenty proti dvouúrovňovému složení komise jsou následující. Došlo by k popření principu kolegiality, tedy že komise rozhoduje jako sbor, ve kterém má každý člen stejný hlas. S tím souvisí i druhá námitka, že v komisi by napříště už nebyly rovným způsobem zastoupeny všechny členské země.

Podle Prodiho by se tak v budoucnu mohlo stát, že některá rozhodnutí komise by mohla postrádat potřebnou váhu. To by se mohlo přihodit v případě, že by komise kupříkladu rozhodovala v záležitosti, týkající se Německa a Německo by zrovna v komisi nemělo komisaře, disponujícího hlasovacím právem. Podle představ nynější Evropské komise je jedinou logickou odpovědí na rozšíření Evropské unie komise, složená z 25 členů s naprosto identickými právy.

Argumentaci Romana Prodiho a jeho kolegů nelze upřít logiku. Nelze však přehlédnout ani její slabá místa. Princip rovného zastoupení států v komisi platí pouze tehdy, pokud se vychází z předpokladu, jedna země, jeden komisař. Tento princip by ale neměl být považován za dogma vzhledem k hlavnímu poslání komise. Komise je především orgánem unie jako celku a praktickým vykonavatelem společné politické vůle společenství. Měla by být také akceschopným a efektním orgánem. 25členný sbor komisařů a tomu odpovídající nárůst úředního aparátu vyvolávají oprávněné pochybnosti.

Evropská komise od samého počátku balancuje mezi dvěma extrémy. Není ani sborem technokratů, ani ryze politickým orgánem. Námitky, které nyní ventiluje proti návrhu ústavy, jsou především projevem jejich politických ambicí. Prodi tvrdí, že je naprosto v pořádku, když komise vyjadřuje svůj názor ohledně svého budoucího složení. Má samozřejmě pravdu. Vyjádření názoru a lobbování pro jeho prosazení u jednotlivých členských států je ale také maximum, co může komise udělat.

Prodiho tým pochopitelně není účastníkem mezivládní konference Evropské unie, jak ostatně napovídá už její název. Nezbývá mu než doufat, že vznesené námitky nebo alespoň některé z nich, se stanou součástí definitivního znění ústavy z vůle států na konferenci zastoupených. Prodi neztrácí naději a tvrdí, že 16 z 25 zemí má pro návrhy komise velké pochopení. Shodnout se ale musí všichni, a nejen na tom, jak naložit s doporučeními komisařů. Dá se čekat velmi vzrušená debata a velmi zajímavé výsledky. Zkrátka, jak už bylo řečeno v úvodu, po tropickém létě čekají Evropu další horka, tentokrát podzimní a politická.