Evropa ve chvíli předávání prezidentského úřadu v Kremlu

že někteří mezinárodní pozorovatelé předem odmítli do Ruska přijet s poukazem na neregulérnost voleb; že představitelé opozice po jejich skončení vznesli protest proti způsobu jejich provedení; a že pokusy o konání protestních manifestací v ulicích měst, zejména v Moskvě, potlačily zvláštní oddíly ministerstva vnitra OMON takovou silou, že televizní záběry těchto pouličních scén popisoval pak evropský tisk jako policejní brutalitu nebo zvůli.

To všechno postavilo politiky západního světa a zejména Evropy jako blízkého souseda Ruska před dilema, zda reagovat na morální výzvu, podle níž bylo třeba odsoudit to, čím se tyto volby vzdalovaly demokratickým standardům, a to, co televizní záběry zdokumentovaly jako potlačování shromažďovací svobody, nebo se vyvarovat konfrontačních postojů vůči Kremlu, a to z velice dobrých politických důvodů: jednak kvůli obavě o přísun energetických surovin z Ruska, jednak kvůli naději, že nový ruský prezident Dmitrij Medveděv přece jen nakonec nebude klonem Putina. Většina předních evropských státníků volila to druhé: Mám tu tři přiklady:

Celkem výstižně vyjádřil postoj evropské zahraniční politiky k Rusku v okamžiku předání moci v Kremlu francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner. Budu ho citovat:

Podívejte, řekl novinářům, můžeme kritizovat praktiky pana Putina, ale zatím ještě nevíme, jaké budou praktiky pana Medveděva, to nám ukáže čas. Ať tak či onak, my ve Francii, my všichni v Evropské unii, musíme prostě najít způsob komunikace s Ruskem, protože naše budoucnost je do jisté míry s Ruskem spojena. A to nemyslím jen kvůli energetickým surovinám, i když i ty musíme brát v úvahu. S Ruskem musíme najít společný jazyk. S Ruskem prostě musíme v naší politice počítat. Tak tedy hovořil francouzský ministr zahraničí Kouchner.

Mluvčí Evropské komise, paní Christiane Hochmannová, dělá Kouchnerovi ozvěnu: Podle našeho názoru, vést dialog je vždycky lepší než přibouchnout dveře. Proto chceme s Ruskem udržovat spojení ještě intenzivněji, a to v celé řadě oblastí, v nichž s Ruskem spolupracujeme. Patří sem i oblast svobody tisku, prohlubování demokracie, svobody shromažďování a podobně.

A za Severoatlantickou alianci řekl jinými slovy totéž generální tajemník NATO Jaap de Hoop Scheffer: Jako generální tajemník NATO musím mít zájem na vztazích mezi NATO a Ruskem. Je to jedna z mých priorit. Rád bych proto vyslovil naději, že s Medveděvem ve funkci prezidenta - a možná také s Putinem ve funkci premiéra - bude náš společný orgán Rada NATO-Rusko fungovat tak, jak má. Rada NATO-Rusko je orgán pro realizaci partnerských vztahů mezi Aliancí a ruskou vládou.

Všichni,co sledují politiku Evropy vůči Rusku dlouhodobě, tedy už v době, kdy Moskva vedla svou neúprosnou válku v Čečensku, kdy zvolna ale vytrvale omezovala svobodu slova v ruském tisku, kdy vůči Ukrajině, která zvolila cestu do Evropy, použila svou silnou zbraň: zemní plyn, všichni tito pozorovatelé vědí, že Evropa jako celek a její hlavní političtí aktéři, jako Schröder, Chirak, Blair, a pak i jejich současní nástupci, vždycky, když šlo o Rusko, mluvili právě tímto jazykem. Jazykem diplomatické vstřícnosti nebo nanejvýš jazykem bezzubé kritiky. A nezůstávali jen u vstřícných slov, i jejich skutky byly a jsou vstřícné.

Známého britského historika a politologa Timothy Gartona Ashe to už dráždí natolik, že po ruské prezidentské volbě evropským politikům vyčetl velmi příkře, že jejich chování k Rusku, ale i k Americe nebo k Číně, je permanentní výzvou k tomu, aby vůči Evropě tyto mocnosti úspěšně uplatnily heslo "rozděl a panuj". Dál ho budu citovat doslovně, stojí to zato: Obecně se dá říci, že chce-li člověk poznat, jak dalece je EU rozdělená, stačí podívat se na ni ze zorného úhlu Ruska, Spojených států nebo Číny. V Moskvě, Washingtonu i Pekingu se politické špičky dívají na EU se skepsí či dokonce s pohrdáním, protože vlády zemí EU s nimi mluví jednotlivě, s čepicí v ruce, ve snaze dojednat separátní dohody."

Aby ovšem bylo spravedlnosti učiněno zadost, chci dodat, že český premiér Mirek Topolánek ve svém veřejném vyjádření k výsledku ruských prezidentských voleb šel ve formulováni kritiky dál než většina ostatních evropských politiků. Konstatoval s politováním - cituji -, že vítězství Dmitrije Medveděva se neobešlo bez obvinění ze strany opozičních kandidátů z falšování výsledků a z nerovné předvolební kampaně. Podle českého premiéra byla zvlášť nepřípustná administrativní omezení účasti kandidátů ve volbách. Na žofínské konferenci o energetice pak premiér dlouze a s důrazem varoval před netečností vůči závislosti na ruských energetických surovinách.

Všichni ti evropští politici, které jsem tu citoval, pronášeli svá hodnocení ruských prezidentských voleb ve chvíli, kdy už z Ruska přicházel signál o tom, jak asi bude i za Medveděva, a možná zejména za Medveděva, bývalého předáka Gazpromu, vypadat ruská energetická strategie vůči evropskému zahraničí. Hned po vyhlášení hladkého vítězství Putinová člověka v prezidentské volbě, utáhli v Gazpromu znovu na pár dní, demonstrativně, kohouty na plynovodu. Ukrajina, kterou to mělo přivést ke splacení dluhu, je na něm závislá úplně, země Evropské unie různou měrou, některé ale také téměř úplně.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání . Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .