Evropa po roce od začátku irácké války

Loni touto dobou to mezi evropskými státy jen jiskřilo. Postoje k irácké válce, která byla na spadnutí, je rozdělily tak, že se na něco jako společný postoj nedalo ani pomyslet. Použití síly proti režimu Saddáma Husajna považovala především Francie podporovaná Německem za tak krajní prostředek, že chtěla dát ještě přednost vyjednávání a stupňování politického tlaku.

Pro Paříž a Berlín bylo však překvapením, že se ustavila skupina zemí, jež otevřeně podporovala Spojené státy, které usilovaly o co nejširší protisaddámovskou koalici, a že jejich společný dopis inspirovalo s pomocí Británie Španělsko.

Tento rozkol obnažil nejvýraznější slabinu Evropské unie, která se zpravidla často popisuje jako hospodářský obr, ale politický trpaslík. Tento rozkol zároveň vyzdvihl do popředí zemi, jež byla po léta na mezinárodní scéně zanedbávaná či podceňovaná. Španělsko od roku 1996 pod vedením premiéra José Márii Aznara vyrostlo hospodářsky a začalo se uplatňovat i v diplomacii. Podpora irácké politice amerického prezidenta George W. Bushe byla taková, že se v Evropě vedle tradiční osy Paříž-Berlín začalo hovořit ještě o ose se zkratkou "B-A-B" - "Blair - Aznar - Berlusconi".

Zvláště pro prvně jmenovaného, předsedu vlády Spojeného království bylo toto spojenectví nanejvýš cenné. Vedle tradičního "zvláštního vztahu" k zámořskému spojenci se mohl Tony Blair vykázat i spřízněnými dušemi mezi členy Evropské unie. A ty jsou velice cenné za situace, kdy Británie většinu své zahraniční obchodní výměny uskutečňuje v prostoru unie. Vůdce modernizované Labour Party hledal způsob, jak využít toho, že jeho země v patnáctce chystající se změnit na pětadvacítku má nejvíce možností v zahraniční a bezpečnostní politice. Proto paradoxně i rozkol vyvolaný iráckou válkou umocňoval úlohu Londýna, i když ne vždy jeho vliv.

Spojenectví britského, italského a španělského premiéra bylo vystaveno těžké zkoušce. Vojenská porážka režimu Saddáma Husajna byla sice překvapivě rychlá, ale poválečnou správu Iráku provází od počátku mnoho těžkostí, což zpochybňuje politický smysl celé operace.

Nebyl by to však politik tak zkušený a obratný jako Tony Blair, aby se nepokusil omezit dosah rýsujících se škod. Proto hledal cesty ke sblížení právě s těmi, s nimiž se v otázce Iráku před rokem rozešel. Proto se uskutečnily diskrétní večeře ve venkovském sídle ministra zahraničí Jacka Strawa, které připravily půdu pro únorovou schůzku "velké trojky" v britsko-francouzsko-německých barvách. Podrobnější analýza vedla komentátory k závěru, že Tony Blair, Jacques Chirac a Gerhard Schröder v Berlíně nenabídli svým evropským partnerům příliš konkrétní a atraktivní program. Nervozita menších a středních států, i když ne zcela oprávněná, byla ale důkazem, že Británie se vrací do evropské hry. Při svém návratu se mohla opřít o dvě výhody: Zaprvé, i ve Francii, kde se spřádají úvahy o globální roli unie, nahlas připouštějí, že bez britských schopností a zkušeností nemá význam mluvit o evropské zahraniční a bezpečnostní politice hodné toho jména. Zadruhé, Tony Blair v loňském roce dokázal, že v tak obtížné situaci, jako byla a je irácká krize, se může v Evropě opřít o vlivné spojence.

Hromadná vražda civilistů na madridských nádražích mnohé změnila. Teroristé svým útokem podali až příliš názorný důkaz, že ani náš kontinent není před nimi v bezpečí. I když snad chtěli otřást Španělskem, je dnes téměř jisté, že o výsledku nedělních voleb nerozhodly na dálku odpálené bomby, ale selhání vlády premiéra Josého Márii Aznara. Stopy vedoucí k baskickým separatistům zdůrazňoval příliš dlouho a tak nápadně, že to voliči potrestali jako snahu o politickou manipulaci.

Vlastní porážka španělských lidovců vynesla neočekávaně k moci socialisty a jejich šéf José Luís Rodríguez Zapatero na první tiskové konferenci otočil kormidlem. Ohlásil odchod španělských vojáků z Iráku a obnovu kdysi "tak vynikajících" vztahů mezi Madridem, Paříží a Berlínem. Po rozpačitém mlčení z Říma už britský premiér Tony Blair tuší, že ho v Evropě čeká hodně práce.