Evropa mezi malověrností a bojovností

Jakoby dnešní svět nebyl komplikovanější a složitější, jakoby se vlastně vůbec nevyvíjel a pohyboval se ve stále stejných schématech. A přitom máme zaprvé sice možná více nepřátel ve světě, ale na druhou stranu zcela jistě více přátel, hlavně v Evropě, než jsme kdy měli a naše rozhodování by tudíž mělo být komplexnější. Nejhorší na tom je, že vlastně téměř všichni komentátoři vycházejí z toho, že Evropská unie a její spojenci jakoby byli úplně na nic, neměli valného vojenského významu, báli se, nechtěli se nikde angažovat a schovávali se za bukem. Jediní hrdinové jsou pak ti, kdo se nebojí nechat si postavit radary a rakety na svém území, aniž by pořádně věděli, odkud vlastně mají přiletět a proti komu jsou namířeny.

Proti Iránu, Koreji, Rusku, teroristickým skupinám, které se zmocní raket? Musím se přiznat, že ačkoli jsem na straně Ameriky a pociťuji hlubokou vděčnost za to, že opakovaně prosadila i za cenu obětí demokracii na celém našem kontinentu, některé z agresivních komentátorů začínám mít dost pro jejich jednostrannost a apriorní zaujatost. Proto chci hájit Evropu a evropanství, aniž bych omlouval jakékoli slabiny a chyby, kterých se mnohé evropské národy dopustily ve své historii. Evropa prodělala dvě zničující, vyčerpávající světové války a není proto divu, že evropskou integraci pojala jako proces nastolení míru a hospodářské obnovy. Druhým krokem pak byla a je snaha, aby si dokázala tento mír také sama uhájit. V této otázce se ale příliš dlouho spoléhala na americkou vojenskou sílu, která byla a je v Evropě přítomná. Na druhou stranu ale není pravda, že pro zajištění míru a bezpečnosti Evropa sama nic nedělá. V posledních letech jsem nepozoroval u žádného evropského politika, který by ve vojenské slabosti Evropy viděl nějakou normalitu a nechtěl s tím něco dělat. Státy Evropské unie dohromady sice stále vydávají na obranu méně než Spojené státy, ale mnohem víc než Rusko nebo Čína. Mají dohromady více vojáků ve zbrani než jakákoli jiná země na zeměkouli, i když je zjevné, že by měly víc dávat do výzkumu a vývoje vojenských technologií než do personálního zajištění armády. Je také zjevné, že největší výdaje na zbrojení dávají jen některé země Unie, především Francie, Velká Británie, Německo, Itálie, Španělsko a Nizozemí. Je tak trochu paradoxní, že Česká republika dává na zbrojení stále méně a přitom se tváří jako odvážný obhájce Evropy.

Není pak divu, že česká vláda chce tento paradox odstranit pomocí amerického radaru, čili za pomocí amerických peněz. Podívejme se například na Francii. Poslední výroky prezidenta Sarkozyho a ministra zahraničí Kouchnera ve vztahu k Íránu ukazují, že se tato jaderná mocnost před tímto mezinárodním nebezpečím lidově řečeno nepodělala a je připravena z vlastních sil bojovat. Kdyby našim bojovným komentárům byl navíc znám rozsah zbrojení Německa, například v námořním vojenském loďstvu, možná by si opravili svůj názor na bezmocnou Evropu. V nové knize Alana Posenera Impérium budoucnosti je uvedena řada údajů o budování evropských vojenských sil. Evropská unie sama buduje hlavně jednotky rychlého zásahu o síle 80 000 mužů, z toho 33 000 Němců, které budou v dohledné době schopné zasáhnout v krizových oblastech. Uvnitř těchto jednotek pak vytvářejí Britové a Francouzi zvláštní super rychlé oddíly, schopné zasáhnout během 48 hodin. Není to nic proti zájmům Spojených států nebo NATO, naopak, je to pozitivní trend nejen v zájmu obrany, ale také schopnosti aktivně zasahovat ve světě tam, kde se islamistické síly pokoušejí převzít moc.

Konkrétní příklad? Libanon, kde už dnes působí 12 členů Evropské unie a není proto divu, že se libanonské vládě v jejím boji s islamisty daří dosahovat pozoruhodných úspěchů. K těmto angažovaným členům Unie je také nutné přičíst dva potenciální členy, Norsko a Turecko, které má ostatně po Spojených státech druhou největší armádu z celého NATO. Podle studie Evropského institutu pro mezinárodní bezpečnostní otázky v Paříži se počítá i s preventivními údery britských nebo francouzských jaderných sil. V těchto dnech také například vešlo ve známost, že Velká Británie a další evropské země prodají Saúdské Arábii svá nejmodernější bojová letadla na obranu před Íránem. Proto také zazněla varování francouzských politiků na adresu Íránu. Při vědomí těchto kroků a tohoto vývoje ve třech nejsilnějších evropských státech, Německu, Francii a Velké Británii, by pak nás nemělo překvapovat, že nechtějí proti sobě mít stále rychleji rostoucí vojenskou mocnost Rusko, které právě prodělává fázi zbavování se pocitů méněcennosti a ponížení, které utrpělo prohrou ve studené válce a ztrátou značné části svého impéria. Proto řekl francouzský ministr zahraničí, že chápe ruské obavy z prvků protiraketové obrany v Česku a Polsku, i když si nemyslí, že by Američané tehdy úmyslně nabídli Česku a Polsku protiraketovou obranu, aby mohli ohrožovat Rusko.

Možná, že řeknu něco strašného pro uši některých našich komentátorů, ale podle mého názoru je lepší mít v nastávajících konfliktech s islámskými hrozbami Rusko na straně západní koalice než proti ní. Když navíc víme, že v Kremlu převažují geopolitičtí stratégové, snící o spojenectví s Čínou. Politické elity v Evropě proto považují bilaterální americko-české a americko-polské budování protiraketové obrany za sice potřebné pro americkou i evropskou bezpečnost, ale zvažují, jak ji zapojit do celoevropské obrany. Proto zatím NATO jasně nevyjádřilo svou podporu americkým projektům. Není proti, ale není zatím ani jasně pro. Tím se dostávám k další velmi podstatné okolnosti. Evropská občanská veřejnost není s výše uvedeným zbrojením evropských vlád příliš srozuměna, Evropané si už zvykli na mírový a bezpečný život a proto bude čím dál důležitější usilovat o vytváření evropského konsensu ohledně nutných kroků k zajištění bezpečnosti našeho kontinentu. Evropa je demokratický kontinent a politické elity potřebují podporu svých občanů. Potřebuje ji česká vláda, stejně jako jakákoli jiná vláda v Evropě. Někdy mě napadá, zda by naše veřejnost, včetně občanů v Brdech, nereagovala jinak, kdyby se protiraketová obrana prezentovala především jako naléhavá potřeba evropských společenství. Vycházím z toho, že Češi jsou ve své většině pro-evropští, jak to ostatně dokládají všechny dosavadní průzkumy veřejného mínění. Proč se tedy nepokusit jít touto cestou, namísto málo věrohodných řečí o iránských raketách?

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .