Eva Turnová: Višnuismus
Po vydařeném křtu své knihy chytám tágo. Chci už jen tak bezstarostně spočinout doma a na nic nemyslet.
Taxíkář je vyholený řimbaba, něco mezi Landou a kaskadérem Srstkou. Když dosednu, pustí hudbu.
Eva Turnová: Greta a elemka
Jedu autem na sraz s kapelou a spěchám. Projíždím jednosměrkou, která se v jednom místě zužuje, ale bývá tu běžný provoz.
„Co to posloucháme?“
„To je hudba související s bengálským višnuismem, který uctívá indického boha Višnua. Tato zvuková vibrace je transcendentální, promlouvá ke každému. I k těm, kdo řeči tohoto zvuku nerozumí.“ Řekne muž a podívá se na mě výmluvně, jako bych já byla ten, kdo řeči tohoto zvuku nerozumí nejvíc ze všech lidí na celém světě. Něčím mi připomíná Nepálce, který mě kdysi málem zlynčoval kvůli tomu, že jsem v Káthmándú omylem drkla motorkou do krávy.
Pocit viny
Neudržím se. „Víte, já nemám moc ráda přednášky, které nevyplynou ze situace. Sama jsem dost duchovně založená, byla jsem v Nepálu, a navíc se věnuju hudbě, takže když dovolíte, stáhnu vám trochu vejšky, když už to musím poslouchat.“
„Náš Pán nás vede k očištění a osvobození se. Pokud vás to zajímá...“
„Nezajímá.“
Naštěstí volá přítel. „V taxíku, kde bych asi byla.“ Vyjedu podrážděně.
„Pán je nesvůj...“ pokračuje taxikář.
„Běžte už někam s tím vaším Pánem.“
„Myslel jsem teď vašeho pána.“
Trapnější už fakt bejt nemůžu. Už abychom byli doma, než mě ego saturované alkoholem stáhne do pekel.
„Kolik to bude?“ Vytahuju peněženku.
„Nic. Tady je malá pozornost.“ Řekne řidič a podává mi malou krabičku, což ještě zvýší můj pocit viny.
Doma nedočkavě otvírám dárek – višně v čokoládě.
A tak jsem i zbytek večera strávila v duchu višnuismu.
Poučení: Nikdy se nad nikoho nevyvišňuj.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
