Eva Turnová: Nejsou věci dobré a věci zlé

Znám jen pár lidí v požehnaném věku, kteří nejsou zatíženi balastem věčného posuzování, ale užívají si přítomnost. Jedním z nich je Vratislav Brabenec, který se v těchto dnech dožívá 78 let. Básník, muzikant a nedostudovaný teolog byl v roce 1981 přinucen opustit Československo, když mu na jednom z výslechů oznámili, že mu právě unesli manželku i dceru.

Čtěte také

Eva Turnová: Víc basy do odposlechu

Převážnou většinu času žil v Kanadě, kde se živil jako zahradník. Po legendárním koncertě Plastic People, který se konal ve Španělském sále na pozvání Václava Havla, se Brabenec v roce 1997 přesunul zpět do Prahy a pokračoval v hudební činnosti, kterou před svým vynuceným odchodem opustil. Stal se nestárnoucím rockerem, „posledním hipíkem v Čechách“, jak o něm před lety napsali ironicky v deníku Blesk, když ho zachytili na koncertě v družném rozhovoru s Madeleine Albrightovou.

Není to tak dávno, co byl během procesu s Stb odsouzen jeden z agentů, který jemu a jeho blízkým fatálně zasáhl do života. Po čtyřiceti letech proběhlo vyrovnání spíše na úrovni frašky, agent udal ostatní agenty a vyvázl s podmínkou.

Z reakce Vráti Brabence nečiší ani zapšklost, ale ani rezignace. Říká: „Estébáci přepadali ženský, co byly samy doma. Ženský můžeš svádět a urážet, ale nemůžeš do nich kopat. Je mi jich líto… těch estébáků. A vlastně bych se styděl na takovýho šmejda vztáhnout ruku.“

Když je císař blbej, tak je blbej

V současné době, kdy duše umělců skomírají, si Vráťa Brabenec jako zázrakem drží svůj vnitřní náboj, vydává básně, prózu i pohádky, jako by ten prorok i rebel v něm chtěl až horečně využít čas, který mu zbývá.

Čtěte také

Eva Turnová: K sedmdesátinám básníka Pavla Zajíčka

O stávající politické situaci mluví klidně a s nadhledem: „Tady pořád převládá atmosféra strachu, aby si to člověk u tý vrchnosti nerozházel. To už je v Novým zákoně, že vrchnost je od Boha. Píše se tam ‚neodpírejte zlému, a co je císaře, dejte císaři.‘ Jenomže když je císař blbej, tak je blbej. A když do nás kope, tak mu nebudeme lízat boty.“

„A jaký je to bejt starej, Vráťo?“

„Někdy je to krásný, jako když pozoruješ krajinu, a jindy máš zas pocit, že běžíš závod, kterej je dávno uzavřenej; stadion je prázdnej, ty jsi uštvanej, běžíš s tou korouhví a nikdo ti netleská. Jenže i když je člověku jasný, že je na odchodu, ví, že nevypadá dobře, říká kraviny, tak stejně touží po tom, aby někdo přišel a obdivoval ho,“ říká Vráťa Brabenec.

Autorka je spisovatelka a rockerka
eva@turnova.cz